Výhodný obchod

Dvacet dní do konce

Stejně jako každý všední den, vstávám, řeším koupelnu, piji kafe, žvýkám svou oblíbenou snídani a rvu si hudbu do uší. Vím, jak je to zbytečné, ale nesmím ukázat slabost. Ne před ním. Už vůbec ne po tom, co jsem si připustila, že se mi líbí a že je to opravdu žhavý objekt na sny, po kterých si člověk musí dát ledovou sprchu. Nejen, že nemůžu dát šanci jemu, ale ani sobě. Není to správné. Vzhledem k tomu, že je úterý, tak bude mít víc času se kolem mě motat.

Přivolala jsem si výtah, nakonec do něj nenastoupila a jdu po schodech. Nevím, možná ten podivný pohyb navíc po ránu, mi rozlepil nějaké mozkové závity. Vždyť já můžu proklouznout přes sklepní kóje! Je tam zadní východ. Pohrát si s panem Blackem, to je přece zábava. Šklebím se víc, jak kočka Šklíba z Alenky v říši za zrcadlem.

Plížím se ven k východu, odmykám, proklouznu nenápadně jak ta myška a se skoro neslyšitelným chichotem, čarodějnice z pohádky, ňah, ňah, ňah, asi nějak tak, se ztrácím směr škola. Moje nálada se pohupuje někde vysoko na obláčku, radostí září jak samo sluníčko.

„Reedová!„

Prodere se i přes mojí hudbu. Ztuhnu jak přimrazená, otáčím hlavou přes rameno, kde v planoucí auře vzteku stojí, pan Black.

„DO HÁJE!" vyklouzne mi.

Jak na to mohl přijít? Trochu radosti ještě mám, sice se nevznáší na obláčku, ale rozzlobila jsem ho. Což mě těší.

„An, o co ses právě pokoušela?" Dochází mě a tyčí se nade mnou jak kobra nad svým obědem.

„Já? Jít do školy, přece. Co myslíš. Ty jsi tu také," mluvím jemně a snažím se mu dívat přímo do očí, tvářit se jak nevinnost sama a nevšímat si toho, že se jeho výraz mění a že se přibližuje.

„An, ty jsi se mi chtěla vyhnout. Nezkoušej si se mnou pohrávat. Na to nemáš, já jsem ten kdo tu udává pravidla."

Je to prevít, sadistickej prevít!

„No, no aby jsme šli, ne? Nechceš přece, pane zázračný studente přijít pozdě, co by ti na to řekli vyučující?" trhám hlavou, abych se dostala ze zajetí jeho pohledu.
Chytá mě za rameno:

„An...„ zní najednou tak jinak, naléhavě. Otočím se zpátky. Zas má tu ofinu spadlou do obličeje tak, že mě svrbí prsty, musím si dát ruce v pěst, jinak bych jí urovnala.

„An, když se tak díváš, víš, že to musím udělat," zašeptá.

Co?

Co, musí udělat?

„Kir...„

Nestihnu mu v tom zabránit, tiskne si mě k sobě a drtí mi rty. Co hůř, ony se mu podvolují, cítím jak se mi zvedly ruce a držím ho za paže. Jestli tohle skončí, tak se rozteču jak želé v teplé místnosti. Co to proboha, se mnou, ten mimozemšťan dělá.

Tak pojď,An, musíme do školy. Budeme muset běžet."

Na nejistých nohách přikyvuji, nechám se táhnout za ruku, kladu jednu nohu před druhou a přemýšlím, co se to tam stalo. Proč ho líbám? Proč spolupracuju? Proč se mi to líbí? Proč nechci, aby to skončilo? Blacku! Do čeho jsi mě to natlačil. Tohle už není jen jako, tohle je naostro!

Došlo mi to.

Zastavuji a trhám rukou. Oči široce otevřené, zadýchaná se na něj dívám:

„My spolu chodíme!" zařvu.

On se jen zatváří trochu vykolejeně, pak se usměje tím úsměvem pro časopisy: