Výhodný obchod

Deset dní dokonce

Probudila jsem se tím, že se mi rozhodla explodovat hlava bolestí. V podstatě jakákoliv zbylá část mého těla, také. Byla jsem svázaná a přivázaná k nějaké židli, v zatuchlé, sklepní místnosti. Ten sklep typuji podle toho, jak to tu smrdí.

Pod dveřmi prosvítalo bledé světlo, podle nějž mi došlo, že už je pátek. Dumala jsem nad tím, co je vlastně to poslední, co si pamatuji ze včerejška. Asi to, jak ke mě na lávce přiskočil černě zakuklený hromotluk a hodil si mě přes rameno. Nejdřív jsem si myslela, že něco vymyslel Alan s Kirem, protože si všimli, že už skoro nemůžu chodit od bolesti, ale pak mi došlo, že ten v tom oblečení nevoní, jako můj Black. Spíš smrdí, nějakou chemikálií.

Zkusila jsem s sebou cukat, ale bylo to zbytečně, když mě postavil na zem v chodbě k jevišti, neměla jsem čas ani mu dát pěstí do břicha. Přitiskl mi nějakou sračku, na kusu hadru, přes obličej. No a další co si vybavuji je to, kde se právě nacházím. K mému štěstí, aby toho nebylo málo, jsem začala cítit známé křeče v podbříšku, které věrohodně oznamují, že do tří hodin přijede krvavá teta.

Někdy jsem tak šťastná, že jsem holka.

„Je tam někdo?" zkusila jsem zařvat, ale moc mi to nešlo. Olízla jsem si oschlé rty a zkusila spolknout aspoň trochu slin: „Hej!" už to bylo slibnější. „Je tu někdo?"

Pomalu se začaly otevírat dveře. Čekala bych, že se otevřou se skřípotem a uslyším rachocení řetězů, ale bylo to úplně normální otevření dveří. Snažila jsem se zaostřit na tu osobu, která stála ve světle, ale měla na palici naraženou, Dart Vader, helmu s měničem hlasu.

Tak tady si opravdu někdo dal péči. To, že jsem vyděšená je snad všem jasný. Protože i někomu tak tupému jako mě, dojde, že tohle je skutečné. Nebezpečné a kurva, doopravdy.

„Tak ses probrala," zahuhlala helma. Byl to někdo menší, než ten co mě unesl z divadla. Vůbec nevím co mám dělat. Matně jsem si vzpomínala na desatero pro oběti únosu. Spolupracovat, nedráždit, no dva z desatera není velký úspěch.

„Potřebuju jít na záchod," vyžbleptla jsem roztřeseně.

Nemluvit, když se vás nikdo neptá.

Vzpomněla jsem si vzápětí na další z těch pravidel. No, tak to už jsem projela.

„To budeš ještě muset vydržet, holubičko," zachroptělo opět z helmy. To, že jsem svázaná v sexy oblečku, bolí mě všechno, potřebuji jít na záchod a nevím, jestli pod tou maškarádou je ženská nebo chlap a kam se kouká, není zrovna nic, co dodá člověku pocit bezpečí.

Postava vycouvala ven a zavřela za sebou dveře. Ocitla jsem se opět ve tmě a jen škvírou dovnitř proudilo bledé světlo. Špicovala jsem uši, ale bylo to prd platné, když se moje srdce rozhodlo běžet maraton a jediné co jsem mohla zaslechnout byl jeho tlukot. Dech a šustění mého oblečení. Po obličeji mi začaly téct slzy. Zatím jsem ještě nevzlykala, ale myslím, že i to přijde. Najednou se otevřely znovu dveře.

„Prej chceš na hajzl. Rozvážu tě, ale nic nezkoušej!"

Vplul Dart Vader ve větší verzi, než ten před tím. Kývla jsem na souhlas. Nechal za sebou otevřeno, ale tam je určitě ten menší z únosců. Chtěla bych zdrhnout, ale nemám šanci na útěk. Poslušně jsem seděla, dokud se nepostavil:

„Támhle máš kbelík. Tak si to užij. Chceš ještě něco?" Otočil se ve dveřích.

„Potřebuju tampóny." Bylo vidět, že ho to rozhodilo, něco takového nečekal. I já sama sebe překvapila, že jsem si o ně řekla, ale představa, jak jsem tu zavřená jen v jednom oblečení a biologické postupy mého těla pracují...