Výhodný obchod

Devět dní do konce

Je to zvláštní, probudit se po tak dlouhé době, zase v nemocnici.

To jsem si slibovala, že už nikdy neuvidím nad hlavou háky s infuzí. Jenže já si slíbit něco můžu a nakonec, to, dopadne jinak. Opatrně jsem se posadila, ta nakopnutá žebra byla docela peklo. Ještě, že mě čutl jen jednou, i tak se nemůžu pořádně nadechnout.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, jsem tu sama. Koukla jsem kde je signálka na sesternu. Zmáčkla jsem tlačítko k přivolání zdravotníků. Koukla jsem se k oknu, vypadá to, že za zataženými žaluziemi, je tma.

„Tak už jste vzhůru,"ozvalo se od dveří. Do pokoje si to mašírovala vysoká, sošná blondýna v sesterské uniformě.

To se někdo umí narodit.

„Ano. Můžete mě zbavit té infuze?" trochu jsem se protáhla a dodala, „a sehnat doktora, chci podepsat revers, a jít domů."

Zdravotnice, které by rozhodně slušel latexový obleček a bič v ruce, na mě jen neuvěřitelně koukala.

„To, no. Myslím, že budete muset počkat."

Kývla jsem:

„Musím teď na záchod, ale nemám tu nejspíš nic a potřebuju nějaké tampóny, nebo alespoň vložku."

Neustále s tím vyjeveným výrazem kývla:

„Něco vám donesu. A zařídím toho doktora."

Během pár minut mi donesla krabičku tampónů. Naštěstí mi dokapala i infuze a tak jsem se mohla jít osprchovat. Po tom jsem se začala cítit už trochu jako člověk. Ozvalo se zaklepání na dveře:

„Dále," houkla sem k nim.

„Dobrý den, slečno Reedová." Pozdravil mě, tak padesátiletý, štíhlý doktor.

„Dobrý," odpověděla jsem.

„Jmenuji se doktor, Ishi."

Nadzvedla jsem obočí, tak je příjmením, nebo jménem doktor? On pokračoval dál:

„Slyšel jsem, že nás chcete opustit. Myslíte, že by jste tu nevydržela do dopoledne, za dvě hodiny bude ranní vizita."

Propalovala sem ho pohledem:

„Dobře, ale po vizitě chci pryč." Zakroutil nad mou tvrdohlavostí hlavou. „Doktore?" Trochu se usmál a pobídl mě gestem, ať mluvím dál. „Pravděpodobně jste viděl záznam z mé předešlé hospitalizace. To je ten důvod, proč tu nechci být. Žebra mám naražená, kotník se, holst, bude hojit dýl. Krom toho, že jsem to psychicky nezvládla, mi nic není. Tak na mě nezkoušejte psí oči, a o vizitě mi dejte propouštěcí papíry."

Nejdřív mu cukly koutky úst a pak se rozesmál:

„No on mi ten hoch říkal, že poznám, že jste v pořádku tak, že to nebude lehké. A váš táta, že nenávidíte nemocnice. Pokud vám budeme bránit, utečete klidně po prostěradle, oknem. Tak vidím, že měli oba pravdu. Rozumím a vyplním propouštěcí formuláře. Jen máte štěstí, že už jste za sebe právně odpovědná, jinak bych vás tu nechal alespoň do zítra, na pozorování."

Teď jsem se na něj usmála já:

„Stejně se zhroutím až se nebude nikdo dívat, číslo na psychiatra, kterému důvěřuji už mám. Nemějte strach."

Postavil se podal mi ruku:

„Možná by jsi se měla dát k obchodu, jste tvrdý vyjednavač."