Výhodný obchod

Dvacet čtyři dní do konce

Dvacet čtyřidní do konce

(Tady se omlouvám, když jsem psala tento příběh podařilo se mi shodou okolností stvořit pro Angelu týden se dvěma pátky. Každopádně je to problém, který nejsem schopná odstranit, leda přepsat kompletně. Upřímně řečeno, to se mi nechce.)

„Píp! Píp!" řve na mě budík.

Au, au, au, au! Celkem nešetrně jej umlčuji.

„Ang! Koukej vypadnout z pelechu!" ozve se rodičův hlas.

Strašně mě bolí hlava:

„Čau, táto," potácím se do koupelny, včerejší zombík, byla luční víla. S tímhle by si ani v proměnách nedokázali poradit.

„Ang, pojď, máš tu kávu." Láká mě táta a snaží se urychlit můj pohyb.

Fuj, dnes ne:

„Nechci, dík. Dnes jdu bez snídaně," odpovídám zpátky.

Během piko vteřiny za mnou stojí a tváří se jak inkvizitor:

„Sluníčko, co jsi to právě řekla?" použije tón, u kterého mrznou kytky na louce.

Nahodím oči raněné laně:

„Bolí mě hlava, táto. Je mi blbě."

Plácne mi svou obří ruku na čelo:

„Ty máš horečku!" konstatuje odborně.

Zas tak hrozný to nebude:

„Změřím se," vyndavám teploměr a odečtu si nad spánkem teplotu. „Je to jen zvýšená, to bude rýmička. Tak, já, něco sním, banán?" snažím se vykoupit z pod drobnohledu.

Kývne na mě. Slyším, jak peláší do předsíňky.

>*<

Ukusuji banán, který mi táta doběhl koupit a sjíždím do přízemí. Black už tam je.

„Dnes nemáš..„

Přikrčím se:

„Ne tak nahlas, mám kocovinu! Celou noc jsem chlastala a koukala na gay porno a jsem grogy!"

Jdu směr škola a nechávám ho za sebou s otevřenou pusou, to máš zmetku, za zmanipulovaného tátu.

Dobíhá mě:

„An, co je? Jsi nemocná?"

Jak ho to napadlo? Kouká na mě tím výrazem, chudinko, prosím omdli mi do náruče. Chraň kdokoliv, ženy, před chlapským myšlením:

„Ne, mám jen rýmu. Jestli to nechceš chytit, tak raději zmiz."

Vyjde to, vyjde to...

Nevyšlo to.

Už mě zas drží za ruku. Nešťastný šafářův dvoreček, je proti mně, usměvavá dívenka.

„Blacku, jsem ráda, že tě uvidím až v úterý. Měl by jsi si vytvořit nějaké sociální vazby i jinde."

Zavrtí hlavou: „Doprovodím tě i do kavárny, tam přeci nevědí, že jsi zadaná," zamrká jak panenka z reklamy.

On je opravdu mimozemšťan, co na mě dělá nějaký pokus. Zastavím a kouknu mu přímo do oči:

„Co tvůj basket, jiní lidi. Řekni pravdu, jsem projekt na sociologii, nebo jiný předmět co máš. Nebo sázka. Proč nejdeš týrat třeba mouchy, trháním křidýlek?"