Výhodný obchod

Sedmnáct dní do konce

Jsem zvědavá, co přinese dnešní den. Jediné pozitivní je, že je konec školního týdne. Dva dny, nebudu muset do spirály temna. Kontroluji jestli mám ve školní kabele vše. Beru přehrávač s rozdvojkou na sluchátka a pecky co jsem mu půjčila naposledy. Mám nějakou nekomunikační náladu. Popravdě, jsem jí po ránu nikdy neměla. Vlastně už na základce jsem chodila s hudbou v uších. Jen to býval Vivaldi. Jsem prostě magorka.

Ještě jednou házím okem do zrcadla, proč mám na sobě tohle? Měla bych se převléct. Vždyť to vypadá, jako bych chtěla udělat někomu radost. Někomu, kdo má rád holky v sukýnkách. Letím zpátky do pokoje a rychle svlékám sportovní šaty, co jsem si na sebe navlékla. Skáču do trika a džínsů. Nemůžu ho podporovat v tom, aby se mnou chtěl být

„Nějak ti to dnes trvalo, An!" zavrčí místo pozdravu.

„Dobré ráno, na."

Strčím mu sluchátka a ta svá si už rvu do uší. Ušklíbne se, a rve si je tam také.

„Vivaldi?"

Kývnu na souhlas. Čekám, jak mi zas bude obtěžovat ruku, jenž to by nesměl být Black, který má plán, asi úplně na všechno. Chytne mě kolem zad a přitáhne si mě, co nejblíž k boku, aby jsme mohli jít. Hele karmo, vím, nejsem dobrý děvče, ale co provedl v životě on, že jsi mu do cesty poslala mou maličkost?

Čekám, jak mě odloží u skříněk a půjde si po svém. Jenže tam postává a očumuje mě, obsah mojí skříňky a vůbec mi vydýchává můj kyslík.

„Z CERNU, dnes nevolali?" zeptám se kousavě. Usměje se tím řídkým úsměvem, kdy ho opravdu něco překvapí:

„Dnes ne, maličká."

Dál mi ubírá manipulační prostor.

„Nechceš už jít? Určitě máte nějaké věci, co já vím, vypořádat se s plísní na kukuřici."

Poskakuji na jedné noze a snažím se narvat na nohu přezůvku. Ovinou se kolem mně jeho ruce. Posadí si mě na stehno:

„Takhle, to bude bezpečnější, maličká."

Co tohle je, za nebezpečného aliena, napuštěnýho romantikou a galantními gesty, protože, jestli by mě mělo něco dostat pod něčí tělo, tak v tuhle chvíli, by snad stačilo i jen mrknout a já bych házela looping do postele. Naštěstí mi do hlavy nevidí a já se v klidu na své osobní, super sexy, lavičce z pana Blacka, přezouvám.

„Tak já jdu. Díky, za pomoc," mrknu na něj a hodlám vstát.

„Nemáme spolu žádnou fotku, nemám tvoje telefonní číslo, nemám na tebe žádný kontakt, na žádné ze sociálních sítí."

Pokrčím rameny:

„No?" dívám se mu v téhle poloze přímo do očí. „Ano?" bezděčně si navlhčím rty.„Nemám kaktus." Vykřiknu a rychle od něj odskočím. Srdce mi bije na poplach. „Dej mi telefon," vypísknu s podivnou fistulí. Kouká nechápavě. Ani se mu nedivím, ale maskuji to dalšími uštěpačnými slovy: „Tvůj smárt, mobil, telefon, pádlo, cihlu, tydlifón, haló, nevím jak tomu říkáš, prostě to co používáš když posíláš SMS nebo telefonuješ." Podává mi svou placku, odemykám ji a píšu mu svůj kontakt do seznamu. „Na." Zdrhám do učebny. Sakra, jsem nějak vyměkla. Kývnu si na pozdrav s holkami, na víc není čas, za zády mi jde vyučující, peklíčko začíná.

O přestávce mi zamňouká kočka. Tedy, oznámí se příchod textovky:

„POŽADUJI VYSVĚTLENÍ!!!"