Výhodný obchod

Jedenáct dní do konce

Včera jsem si nemusela ani zapínat budík. Mé vědomí se do těla vrátilo přesně pět minut před tím jekotem. Kdyby mě dokázalo vzbudit zpívání ptáčků, bylo by to o tolik příjemnější, ale na to já mám moc tvrdé spaní. Myslím, že by mě dokázali sebrat a odnést pryč. Pravděpodobně je to tím, že dnes je to vystoupení.

Doufám, že si Black váží svého života nebo alespoň svého mužství a neobjeví se až do zkoušky, před vystoupením. Ten, jehož nedokážu ani tím nejhorším vulgarismem pojmenovat, včera vykecal otci, že budu vystupovat.

Ne, že by to vykecal hned mezi dveřmi, ale skoro ano. Po tom, co mě odtáhl z kavárny, jsme skončil v parku, vyšacoval mi můj MP3 přehrávač, nejdříve se posmíval, že je větší než telefon, ale když si s ním chvíli pohrával, tak začal chápat, proč jsem si ho vybrala.

Koumal, co tam mám za hudbu a vyzvídal, proč se mi lbí to a ono. Také jsem ho z mimozemšťana povýšila na inkvizitora, když jsem se snažila uhájit svůj, jak to nazval, chabý vkus, když poslouchám OST z korejských seriálů. Možná to bylo také tím, že tam mám fotky protagonistů a ti rozhodně nejsou buďto přes stovku let mrtví, jako Beethoven. Nebo zakrslí a plešatí s pivním pupkem. Mě odvedl domů a kázal mi, že si mám raději pořádně zchladit kotník, a namazat jej gelem, který mi koupil, protože se cítil být zahanbený Alanem, který mi koupil léky pro podporu vaziva. Jako by to mělo vůbec význam. Tu část hovoru slyšel táta a vyzvídal, co tolik péče, že to už bude skoro v pořádku.

No, a on mu začal vyprávět, jak hodlám bez holí, na podpatcích chodit po pódiu.
Táta se vyšokovaně podíval a hned se rozsvítil:

„Anee, ty budeš hrát? Opravdu? Proč jsi nic neřekla, andílku? Jsou vstupenky? Nebo máš, jako herečka volňásky? Od kolika to je? To je úžasný, jdu volat Medie!"

Nestihla jsem na nic odpovědě a ten růžový slon v duhovém obláčku odplul do svého pokoje.

„Blacku! Jak si mi to, do prdele, mohl, kurva, udělat?!" vrčela jsem na něj a strkala ho ven ze dveří. „Ty vůbec nevíš, cos to právě posral!" Hrozilo mi, že vybouchnu. Protože tímhle si táta bude myslet, že jsem uzdravená a zase jsem začala fungovat. Jenže to není pravda.

„An? Co jsem udělal? Proč jsi taková? To je už dlouho, co jsi takhle se mnou mluvila! Reedová, trochu přeháníš ne?"

Sice se tvářil naštvaně, ale couval ven. Než jsem třískla dveřmi, tak jsem se mu tvrdě podívala do očí:

„Ráno, tě nechci vidět. Tím myslím, že tě, opravdu, neuvidím až do generálky!"

Jen tím, jak na to myslím, jsem znovu naštvaná.

Oblékla jsem se, nasnídala, do tašky sbalila chladivý gel a prášky na bolest. Přeci jen podpatky a kotník v rekonvalescenci, nejsou to pravé ořechové. Do uší jsem si pustila OST, u kterého mám nejvíce fotek sexoušských korejských herců, pomlčka, modelů. To, že by Kiro, z praku okouzlil divačky celé Jižní Koree, jedním svým úsměvem, o tom žádná.

Pro jistotu jsem se před domem rozhlédla a on mě opravdu poslech. Bleděmodrý vánek nikde, Blackovy nohy nikde, ticho a slunečno, krásný to den. Křivě jsem se usmála a vydala jsem se směr škola. Pobrukovala jsem si, I Promise, a za chvíli se usmívala, jak to slunce, co mám nad hlavou.

Doloudala jsem se do šatny, po Kirovi ani stín.

Dobrý.

Když mě neobtěžoval ani u oběda a ani na mobilu, začala jsem se rozhlížet. Možná jsem to včera fakt přehnala. Třeba, už někde visí vzkaz, že už nejsme spolu a že kdo chce, mě může zabít nebo si vzít do postele, nebo obojí v jedno jakém pořadí.