Výhodný obchod

Šestnáct dní do konce

„Vstávej. Maličká. Vstávej. Ničíš mě, a vůbec si to neuvědomuješ, An..."

Probouzím se z nádherného snu, kdy mě nebudí otravný zvuk telefonu. Kiro, mě hadí po vlasech a huhlá divný nesmysly. Usměji se a protáhnu se. Moje ruka narazí do něčeho, teplého. Prudce otevřu oči a otočím hlavu. Přitáhnu si deku až pod bradu:

„Blacku!" zaječím, že i mrtvým musí vstát vlasy hrůzou na hlavě.
„Co tu děláš? Kde je táta, sakra, ty jsi magor, úchylný, perverzní magor!"

Ten budiž k ničemu se mi řehtá:

„Dobré ráno, maličká. Jsi neuvěřitelná, když spíš. Víš, že hýbeš rty, když se probouzíš?" Kroutím hlavou a obočí mám stažené do jedné vodorovné čárky:

„Neodpověděl jsi!"

Protáhne se:

„Tvůj táta mě sem pustil, řekl jsem mu, že spolu chodíme a že máš dost ostrý levý hák. On se zatvářil dost potěšeně a mumlal něco o tom, že když jsi mi dala jen levačkou, že to asi je pravda a pak s mobilem na uchu, někam odešel." Tváří se jak andílek z kostela.

Táto!

Zaúpělo mé podvědomí. No tak a jsem v průšvihu číslo dva. Táta, přijal, Kira.

Můj mozek se probral, skočila jsem po rámečku s fotkou a zamkla jí do stolku. Black se zasmál:

„Jsi divná. Co je na té fotce tak speciálního, napadlo tě, že jsem si jí už možná prohlédl?"

Krve by se ve mě nedořezal.

„An, v klidu, koukal jsem na tebe. Sice mě rozčiluje, že je okolo tebe, mlha plná tajemství, ale respektuji tvé soukromí."

On mě očumuje, když spím a řekne, že respektuje mé soukromí? Je to nezpůsobilé života na zemi, mezi lidmi, protože on je určitě, TO!

„Vypadni, musím se převlíct!"

Culí se jak sluníčko:

„E, e. Já se rád podívám na svou rozespalou dívku v pyžámku."

Chce si zahrávat, on bude mít problém, i když já dost možná taky. Trochu si pod dekou urovnám kraťásky a tílko. Odhodím deku a vstanu. Všimla jsem si jak se mu rozšířily zorničky. Schválně pomalu jsem došla k prádelníku a začala si chystat oblečení. Schválně jsem vyndala šaty od něj a hodila je na postel a nahoru hodila své nejvíce, nepohodlné spodní prádlo. Jistě budu trpět, ale jako pomsta bude nejlepší. Krajková tanga a podprsenka, ala krajkový obláček. Hodila jsem, po něm, úkosem pohled.

Sedí.

Proč pak asi?

Mám co dělat, abych se neprozradila úsměvem.

Jdu do koupelny, kde odstraním zbytky ranní nádhery a ze soumraku mrtvých, vykřešu živoucí bytost. Vrátím se do pokoje:

„Blacku jdu se převléknout. Udělej mi tu radost a jdi počkat do chodby."

Toporně vstane a bez keců vypadne. Ještě zaváhám, zda si neobléknu přece jen kalhoty a triko, ne musím být statečná, vytáhla jsem do boje, tak nehodím ručník do ringu.

„Můžeme jít? Nerada chodím pozdě. Ač se mi to, málo daří."

Už jsem venku a čekám až se odhodlá vyjít i on. Nic neříká, kouknu mu přímo do obličeje, zatím jsem se tomu vyhýbala: