Výhodný obchod

Jak se poznalo, dívčí trio.

„Dobrý den doktore, tady Jane a já, Cristal, jsme tu dneska poprvé, kvůli té dobrovolnické práci."

Vysmátě, zdravila mladého lékaře patnáctiletá Cristal, oblečená do titěrných, žvýkačkově růžových šortek a upnutého, citrónově žlutého, tílka, které nenechávalo moc prostoru pro fantazii. Růžové vlasy vyčesané do vysokého culíku, špulila růžově namalované rtíky.

„Těší mě. Jmenuji se Thenebar, dostal jsem za úkol, vybrat vám vhodné pacienty, s kterými se seznámíte," nepokrytě odpovídal výstřihu oné růžovlásky.

„Děkujeme, pane doktore," plaše se usmála zatím pouze představená, Jane, pokukující zpoza své kamarádky.

To doktora vyvedlo z transu:

„Jistě. Posaďte se. Povězte mi slečny, proč jste se rozhodly pro dobrovolnickou práci tady, na našem psychiatrickém oddělení?" usmál se na dívky před sebou, úsměv se mu odrazil i v očích.

Nečekaně spustila první Jane:

„Myslím si, že je dobré pomáhat lidem, kteří potřebují pomoc. A myslím si, že nezáleží na tom, které oddělení nemocnice to je."

Ta slov si získala plnou pozornost lékaře posazeného v křesle před ní:

„Slečno, Jane," dívka přikývla, že si její jméno pamatuje dobře. „Nemáte trochu strach? Hodně lidí, má dost neurčité a spíše děsivé představy, spojené s tímto místem." Jen lehce se usmál a očekával reakci budoucích středoškolaček.

„Doktore," naklonila se k němu Cristal, tak, že její dekolt byl jak na dlani. „My taktéž nejsme úplně normální." Pohodila culíkem a položila si černě nalakovaný ukazovák na rtíky: „Taky kdo je? Kdo to určí?" Obě dívky se rozesmáli až i doktorovy Thenebrarovi zacukali koutky úst.

„Máte pravdu, víte jak se pozná, kdo je blázen a kdo doktor na psychiatrii?" Obě současně zakroutily hlavami. „Podle toho, kdo má klíče," zatřásl svazkem klíčů a usmál se. Obě se zas rozřehtaly.

„Myslím, že by jste mohli pomoci jedné dívce, se zlomeným srdcem."

Jane naklonila hlavu k jednomu rameni:

„To je doktorská diagnóza? Zlomený srdce?"

Thenebrar, zavrtěl hlavou:

„Ne, v podstatě, je to tak. Má silné deprese z pocitu viny. Skoro zemřela, potřebuje něco, co jí pomůže zas fungovat. Jmenuje se Angela Reedová, ale když slyší své jméno tak nasadí bolestnou masku. Zatím to bude vaše jediná pacientka. Uvidíte, jak moc vás ztíží." Usmál se a to byl konec rozhovoru, zdravotní sestra dívky odvedla na pokoj, stejně staré dívky, jako byly sami.

Na jednolůžkovém pokoji u okna, na židli, seděla velice pohublá dívka a koukala do neznáma. Rozcuchané, dlouhé, světlehnědé vlasy, v očích nepřítomno.

„Ahoj, jsme tu jako dobrovolnice. Já se jmenuji, Jane Foxová a tady je..."

Nedopověděla, protože ta, jež chtěla představit, skočila do ustlané postele a začala na ní skákat:

„Já jsem Cristal. Wiliamsová. A docela máš dobrou postel, hezky péruje." Dívku u okna podivné chování cizinky docela překvapilo a vytrhlo jí to z letargie.

„Aha," znovu se zadívala z okna. Cistal, se zastavila a slezla z postele, podívala se na Jane a pokrčila rameny.

Jane, vzala hřeben a stoupla si za sedící dívku:

„Promiň, musím tě učesat, nemůžu se dívat na ty tvé, ubohé, vlasy."

Začala rozčesávat vrabčí hnízdo, do přijatelného stavu. Cristal, si sedla na parapet okna a prohlížela si netečnou tvář pacientky:

„Ty, vlasy, se musí nechat dobře barvit. Sice nejsou blond, ale určitě dobře chytají barvu. Já tu svou měním podle nálady. Než půjdu na střední, už je budu mít zas jinačí. Protože jsou původně tmavohnědé, je to trošku větší boj," zavzdychala a otočila se, takže taky koukala ven. Jane monotónně pokračovala v rozčesávání, kdy se velmi potichu ozvalo:

„Ty, umíš obarvit vlasy?"

Dobrovolnice se podívaly na svou svěřenkyni:

„No, já chodím kvůli tomu do kadeřnictví, ale pokud nechceš něco takového," ukázala si na vlasy, „tak to tu můžem spáchat."

Jane dokončila činnost a stoupla si ke Cristal:

„Bude potřebovat asi dvě balení, máš hodně dlouhé vlasy. Jakou barvu?"

Sedící pokrčila rameny:

„Tmavší hnědou?"

Obě zakroutili nesouhlasně hlavou:

„Spíš by to chtělo něco s nádechem červené, kaštan? Mahagon?"

Po dvou hodinách, které strávily na pokoji u Angeli Reedové, kterou nijak neoslovovaly se setkali opět s doktorem Thenebrarem:

„Tak jak to šlo?" zeptal se, neočekávaje jinou odpověď, že jen zamručela, dívala se dál z okna.

„No dohodly jsme se, že by jsme jí příští týden obarvily vlasy, můžeme?"

Doktor, vyvalil oči:

„Ona se s vámi bavila?"

Jane pokrčila rameny:

„Spíše jsme mluvily my, ale co, ona když něco potřebovala říci tak to řekla. Můžeme sem vzít noťas? Chtěla bych jí pustit nějakej film."

Doktor zakroutil hlavou:

„Asi přišel ten správný čas, a vy dvě jste asi to co potřebuje. Řekla vám, proč tu je?" zkusil nedoufajíc, že dostane kladnou odpověď.

„Jo. Řekla, že udělala hloupost, kvůli které jí brácha, dvojče, umřel a její máma jí nenávidí. A taky, že nechce, aby jsme to někomu říkali. Vám to říkáme, protože to víte." Celkem výhružným tónem odpověděla Cristal.

„Jistě. Ten laptop a barva není problém. Vypadá to, že pokud se rozmluví, bude moci odejít."

Williamsová a Foxová opouštěly nemocniční budovu:

„Je zvláštní co Jane, ale přijde mi, že s ní bude zábava. Nevím, něco mě na ní strašně fascinuje, nato, že není chlap."

Dostala štulec do ramene: „Ty, a ti tví vocasové, ale máš pravdu, vypadá to, že by se k nám hodila. Třeba chodí na stejnou školu jako my?" usmála se zářivě Jane.

>*<

Angela, seděla na pokoji a koukala na své učesané vlasy v zrcadle. Její oči už nebyly tak mdlé, bez života. Vzpomněla si jak Cristal, skákala na její posteli, vůbec jí bylo všechno jedno. Vlastně obě dvě mluvily o všem. Nezajímalo je, že se jim nepředstavila, bylo jim šumák, že jsou v nemocnici. Ano, možná by to mohlo fungovat, mohla by se schovat za tuto masku bezstarostné, bláznivé holky. S nimi to určitě půjde. Zkusil zvednout koutky úst. To půjde, nemusí to cítit, stačí, když tak bude vypadat.

(Upozornění na chyby a konstruktivní kritika, stejně jako komentáře a hvězdy a hlavně přečtení vítány. PS: Další kapitol již ve výrobě, cca do týdne by mohla být venku.)

- Edit. 18-