Výhodný obchod

Dvacet tři dní do konce

Ležím v posteli, dívám se na strop a nechávám si dnešek, běžet před sebou jako film.

Příliš akční film, na to, že nejsem Bond girl, nebo Power woman natož Harley Quinn . Ne, tenhle den se neměl nikdy stát. Vlastně, jsem měla vyskočit z našeho sedmého poschodí hned po té, co jsem vstala.

Je sobota. Takže otravné pípání budíku, se neozve o půl sedmé, ale trochu déle, tedy jen o půl hodinky. Musím na brigošku, do kavárny. Nikdy jsem nepochopila, ten sobotní a nedělní ranní nával. Já nestát za pultem, tak chrním a ve snu běhám s růžovými slony. Ještě, než se vypakuji jdu dát čau tátovi.

Vycházím z paneláku a metelím si to k Lou. Koukám jak se prohánějí po nebi beránci. pravděpodobně do večera z nich budou berani, nebo možná nic. Ani nevím, co sem si naházela dnes za hudbu na přehrávač, ale je to povzbuzující. Přistihnu se, že se tupě usmívám.

„Dobrý ránko, Lou!" řvu, už pět metrů od ní. Mávám jak praporek.

„Dobrý, Ný!" odpovídá stejně.

„Lou, kde je Hana?" Je mi divné, že druhá pomocnice nedorazila. O víkendu, jsme tu vždy tři. Lou se tváří divně: „Lou! Co je?" Znervózňuje mě, jak pomalu odemyká a odkódovává poplašňák.

„Neboj Ný, nic tragického. Tedy, asi. Je v jiném stavu a má klidový režim."

Valím na ní oči. Já si vždy myslela, že Hana je panna:

„Ona má přítele?" rozhodně jsem zněla jako šíleně žárlivá drbna.

Lou se zasměje:

„Ne, ona je rok vdaná. Nezdá se co. Taky stejně jako ty, vypadá mladší. Je z nějaké církevní rodiny, takže je to běžný, že se v osmnácti vdala."

No ptfuj, vdaná. Tak to je ještě horší informace než, že má naštěkáno do boudy. Opravdu bych se měla o své okolí více zajímat, jsem dost sobecká:

„Zvládneme to?"

Šéfová krčí rameny:

„Co zbývá?" Kývnutím hlavou s ní souhlasím.

V sněhobílých zástěrách, rychle připravujeme stoly a otvíráme.

„Co si dáte, pane?" Usměju se na, ...

Blacka!

Co ten tu chce!

„Dobré ránko, zlatíčko. Prosím, snídaňové menu, jedna." Okázale se usmívá.

Nesmím se na něj utrhnout, nebo mračit, jsem v práci a on je zákazník:

„Jistě, hned to bude. Přejete si to sbalit s sebou, že pane."

Zasměje se:

„Ne, tady."

Kripl, odpornej, tak ráda bych mu fyzicky iblížila:

„Dobře bude to tedy vše? Jako cukr, arzenik nebo cyankali?" Ptám se slaďounce.

„Nesladím, děkuji."

Kéž by ožily moje představy, kdy vyskočím a ladným kopem jej knockautuju do rohu místnosti, pak si opráším neexistující smítko ze zástěrky a vrátím se ke své práci. Nezbyde mi však než jen odpovědět:

„Šest dolarů, prosím. Spropitné si připočítejte sám, pane!" Mám co dělat, aby se můj obličej usmíval, když myslím jen na násilí případně vraždu. Co si o sobě myslí, my dva nejsme pár. Vím, že ten canc, není právně vymahatelný, nebo jak se tomu říká. Těmi otázkami k testům, si nejsem tak jistá. Jenže, jsem to slíbila. Takže to dodržím.