Výhodný obchod

Dva dny do konce

Šedá obloha, mokré ulice, dusno.

Počasí přesně kopíruje mou ubohou náladu. Měla bych se cítit lépe. Chtěná a obdivovaná, dost možná cítit i střípek odpuštění. Jenže bych nesměla být, Ný. Být v roli, kterou hraji několik let jen aby mě chránila.

Zalepila jsem další z krabic izolepou, na víko napsala lihovkou: Boty.

„Anee, kolik toho ještě bude?" zeptal se, vyděšeně táta, kdy do dodávky odnesl další kupu krámů.

„Tahle je poslední," rozhlídla jsem se, po skoro, vyklizeném pokoji. Táta sebral i poslední z nákladu a odnes jej pryč z bytu.

Tak takhle to vypadá, bez vtisknuté podoby, mně samotné.

Čistě, poklidně a prázdně.

Bude někdo cítit, že i za mnou zůstala prázdnota?

Snažila jsem se fylozofovat a litovala se.

„Měl jsem ti už dávno vymalovat," objaly mě zezadu horké a ochranářské paže.

„Ani nápad, zbožňuju všechna ta zvířátka, cos mi kreslil, než sem se vrátila z nemocnice. Bylo to krásný, když už jsme změnili adresu."

Většinou nemluvíme o našem domě, který rodiče prodali, aby si mohli zařídit své oddělené životy.

„I tak, až přijedeš, budeš to mít nové. I ta podlaha je hrozná," mrmlal a pomalu se propadal do tajů své profese. Jen jsem mechanicky přitakávala. Nemělo cenu, se snažit porozumět. Neměla jsem zájem o přednášku na téma hřebík, vrut a šroub. Nebo dvouvrstvý lak a jiné

Lou, mi zakázala přijít do práce a včera mi to připomněla. Takže, pořádně stejně nevím, co se sobotou. Navlíkla jsem se do přijatelného oblečení na ven a vydala se jen tak na cestu. Nemyslela jsem si, že bych mohla dojít nějak daleko. Jednak bylo tak milión stupňů ve stínu a jednak pořád mám nohu v gipsu.

Pravděpodobně to bylo soundtrackam z Diabolic Lovers, ale dobelhala jsem se až do parčíku, kde půjčují lodičky. Smutně jsem si prohlížela okolní, romantický ruch. Oči dobře schovány za zrcadlovkami.

Asi jsem masochistka, koho jiného by nohy donesly někam, kde má hezké vzpomínky na něco jako vztah?

Normálního těžko.

Raději jsem vstala a bloumala kolem loděnice k východu z parku.

Moje oči zaznamenaly něco moc temného. Děsivého a šíleného.

Ve vitríně, s ceníkem, byl plakát holky v bílých šatech s klučičí hlavou na klíně. Sice ten obrázek byl vyfotošopovaný jako olejomalba, nebo jak se tomu efektu říká, ale rozhodně jsem to já a Kiro!

Začala sem škytat.

Nenávidím škytavku!

Nepomáhá mi na to nic, ani viset hlavou dolů prostě, TO, musí přejít.

Jaký to musel být jen obrázek, slečna o berlích se škytavkou a s natrhnutou nohavicí, širokých kraťasů?

Jo, ještě i to, se mi podařilo. Vyhýbala jsem se bruslaři a zahákla se o pletivo. Nevím zda někde není jako riziková práce uvedeno, být Angelou Reedovou. Znechuceně jsem se potácela domů a nenáviděla svou zapomnětlivost. Nevzala jsem si mobil ani peníze na zmrzku a mp3 přehrávač se mi vybil. Odsoudila jsem se být sama se sebou a svými myšlenkami. Ty mi neochvějně sklouzávaly k včerejšímu odpoledni.