Výhodný obchod

Tři dny do konce

Nejhorší noc v mém životě, měla být dávno za mnou.

Jak zjišťuji, není možné, něco takového si myslet. Přát si to, samozřejmě, můžeme, ale je to platné jako první pomoc tonoucímu v červenci, kdy má na nohou brusle. Myslím tím, ty na led.

Včera po dni stráveném se skautíky jsem přivedla k nám domů Kira a rozhodla se mu dovyprávět svůj příběh. Jo snažil se z toho vykroutit a já debilka trvala na svém.

Proč jsem si to nenechala už vytetovat na ruku?

Že nemám šanci, proti němu něco vůbec vymyslet. Zvláště, když mu ta jeho ofina padá do čela tím způsobem a ocelově modré oči svítí jak světlušky.

Přesně vím o tom momentu, kdy se to všechno zvrtlo. Začala jsem mu vyprávět o nepleše, co jsme provedli na jednom letňáku a on se zeptal:

„An, musíš mi to říkat? Možná si měla pravdu a nechci to vědět," chytil mi ruku a udělal štěněčí oči.

„Kiro," zašeptala jsem a udělala je také. Jenže to spíš asi vypadalo jako překvapený obličej a já už jen vím, že ho držím křečovitě za triko a naše jazyky provádí rituální tanec. Cítím, jak mi planou tváře a srdce běží maraton.

Polštář sedáku křesla se trochu prohnul, jak se zapřel kolenem, aby se nemusel tak sklánět. Jednou rukou mi držel vlasy a tou druhou se naštěstí musel opírat, aby na mě nespadl.

Jestli očekáváte nějaký popis událostí dalších, tak jistě, ale nejspíš to nebude to v co jste doufali. Všechno oblečení zůstalo na svém místě. Nevím kdo z nás potřeboval plyn jménem kyslík, ale museli jsme přerušit, co?

Vlastně přerušit, přerušení. A nehodlám se k tomu vracet, ještě teď mi hoří tváře.

Opírali jsme se o sebe čely a šilhali si do očí.

„An," zašeptal.

„Kiro," byla moje naprosto logická odpověď.

Trapný ticho vyplněný jen naší blízkostí.

„Dobrá, nechám tě říci mi to. Cítím, jak se tě sice držím, ale ty mi mizíš." Jeho ruka opustila mojí hlavu a čelo mé čelo. Na to, kolik ukazuje teploměr ve stínu, mnou proběhl chlad.

Znamení?

Ještě chvějící rukou jsem zvedla sklenici a ucucla. On jednu do sebe vyprázdnil. Triko se mu napnulo přes hrudník jako druhá kůže. V duchu sem se musela okřiknout a dát si facku. Jo sice je prý můj kluk a já, jeho holka, ale to není furt jisté a nevím, jestli to není perverzní, takhle někoho očumovat.

„No, prostě a jednoduše i ty sám jsi poznal Angela Reeda, víš jak A.R. pracoval. Nevím, zda ten rok, co jsi ho poznal, udělal nějaký tah proti všem, ale to není podstatné. Vlastně, nikdy nic z toho nebylo podstatné. To jen já, já sama jsem tak blbá a brala jsem to osobně."

Zvedla jsem oči, dívala se někam mimo realitu. „Byla sem většinou poslušná holka, nemluvím o tom, o čem naši nevědí, nebo jen tuší špičku z ledovce. Ten rok jsme se rozhodovali na jakou školu půjdeme," poposedla jsem si, „já chtěla na uměleckou. Začínala jsem se cítit nepohodlně, jako Angelův stín a chtěla jsem být sama sebou. Být Angelou, holkou co má bratra a není jen vojáček, na plánku jeho génia." Obtížně jsem volila slova, protože moc dobře vím, jak malicherně a hloupě všechno vyzní.

„Nějak mu to z počátku nevadilo, dokonce se mnou šel nakupovat holčičí oblečení. Myslím, že tam hlavně šel oblbovat prodavačky. Po tom dni se to změnilo. Začal se mé rodící se ženskosti vysmívat a srážet ji k zemi." Znovu jsem si poposedla, stále je mi nepohodlně, když na to vzpomínám. „Pak jsem mu řekla, že je mi jedno, co si, on, myslí, že, já, si půjdu na školu a on ať si dál hraje s živými vojáčky dál beze mě," musela jsem se bezděčně usmát, „nikdy se nedozvím, proč tak strašně chtěl, abych šla na tuhle školu a ne na tu, kam mě to táhlo." Otřela sem si hřbetem ruky uniklou slzu: „Každopádně náš úžasný dialog pokračoval a nakonec skončil tím, že mi drahý bráška řekl, že jsem jako herečka i holka k ničemu. Musela bych platit, aby si o mě někdo opřel kolo," upřela jsem na Blacka pohled. Mračil se a jen kývl, abych pokračovala: „No a já se s ním vsadila, že můžu mít koho chci a odmítla jsem odjet s ním na poslední tábor. Angel, byl tam, já a moje uražená pýcha, tady. Jak sám víš, chodila jsem boxovat. Ne, takhle to zní jinak, jako bych měla talent na sport. Chodila jsem prostě jen do tělocvičny, kde jsem potkala Sama a ten mi vysvětlil, jak se mám bránit. Když jsem jinak pohybově tupá. Pohybově tupá, tak mi to říkal. No a tam jsem potkávala jeho," vím, že sem začala skoro šeptat. Nechtěla sem to ve skutečnosti slyšet ani sama.