Neděle čtrnáctého, "veselé" Vánoce

Okraj společnosti

V parku jsme si koupili svařák a posadili se na jednu z laveček. Byl nádherný předvánoční čas. Z rozhlasů hrály koledy, všude byla výzdoba a ve vzduchu byla cítit ta pohoda a klid. Připadal jsem si jako na semináři z dějepisu, kdy nám profesor vyprávěl o slavení Vánoc ve dvacátém století. Vůbec mi teď nepřicházelo, že je už rok 3012 a já se za dva dny nalodím na největší raketu světa.

,,Musím ještě napsat rodičům." Pronesla tiše zničehonic Amy a napila se nápoje. ,,Můžeme jim večer napsat." Usmál jsem se a začal sledovat skupinku dětí, jak si hrála u zmrzlé fontány.

,,Taky bych chtěla mít děti." Dal jsem Amy ruku kolem ramen a políbil ji. ,,Neboj, nejprve koupíme dům, nastěhujeme se a pak můžou být i děti." Pousmál jsem se.

. . . . . .

Začal se blížit oběd. Zvedli jsme se a šli najít nějakou slušnou restauraci, kde bychom mohli poobědvat.

,,Vyber ty." Usmál jsem se a pobídl Amy. Chvíli se rozmýšlela a pak zamířila k jedné italské.

Pověsili jsme kabáty na věšák a začetli se do jídelního lístku. ,,Amy, co se děje? Pozoruju na tobě hrozné změny. Poslední dobou se chováš hrozně úzkostlivě." Zeptal jsem se nechápavě. Amy zvedla oči od lístku a podívala se na mne. Bez odpovědi.

,,Amy prosím, odpověz mi." Amy na mne stále hleděla. Pak se jí do očí nahrnuly slzy a začala brečet.

,,Zlato, co se stalo? Mně to můžeš říct." Amy vytáhla kapesník a utřela si slzy. ,,Já sama nevím, co mi je. Padla na mne hrozná úzkost spojena s tou plavbou. Je mi to hrozně blbý být takhle sklíčená, ale nejde to ovládat. Prostě dokud nebudeme zpátky tady a celá dovolená bude za námi, tak se toho pocitu nezabavím." Odpověděla a podívala se na mne. ,,A proč se tak té plavby bojíš? Vždyť na lodích jsme se plavili tolikrát .... tohle bude podobné." ,,Michaele, já nemám strach tak z té lodi, jak z toho, kdo se tam poplaví." Její odpověď jsem moc nechápal. ,,Kdo se tam poplaví?" ,,Včera jsem četla v New York Times, že na lodi budou pracovat i méněcenní, a ty víš, co udělali kdysi mé matce." Uvědomil jsem si, na co Amy naráží.

Méněcenní - výraz pro lidi žijící na území států, které byly přesídleny do Ameriky při ,,Druhém stěhování národů", jsou to lidé negramotní, hrubí a nevychovaní, většinou z okraje společnosti, kteří jsou využíváni jen na pomocné síly. Na již neobydleném území žijí, protože se nechtěli podrobit nové společnosti a proto většina Méněcenných nenávidí normální obyvatele Nové Ameriky, jeden muž z toho etnika před lety přepadl Amyinu matku, když byla na humanitární akci v Evropě a způsobil jí vážné poranění. Od té doby má Amy z Méněcenných strach a vyhýbá se jim.

,,Amy, nesmíš se jich bát. Jsou to úplně normální lidi, jen nevychovaní a žijící v divočině. Stejně, myslíš, že by se dostali do první třídy? Tihle budou pracovat leda tak v kotelně a starat se o nás budou profesionální stevardi. Myslím, že už nad tím moc přemýšlíš?" Amy sklopila hlavu. ,,Asi máš pravdu." Pousmála se křečovitě.