Neděle čtrnáctého, "veselé" Vánoce

Dým

Následující odstavce bude vyprávět Mike Dengler

Celá situace se začala komplikovat ještě víc - lodi docházela pomalu, ale jistě elektřina, Méněcenní stále plenili záď a pokoje druhé třídy, docházeli moduly a k lodi mířily další komety.

Měl jsem strach, že tyto komety narazí do důležitých prostor lodi - to byl můstek, generátory na přídi, nebo člunová paluba. Musel jsem zabránit další katastrofě. Postavil jsem se k ovládacímu panelu a aktivoval nouzové zásoby paliva. Těchto zásob bylo málo, ale stačily, aby se loď natočila ke kometám zádí. Napadlo mě, že postavím loď zádí ke kometám, ty narazí do zádi a zlikvidují většinu vraždících monster z podpalubí. Bohužel si tento čin vyžádá další oběti mezi cestujícími, tentokrát mezi cestujícími ze druhé třídy. Nejprve jsem chtěl za pomoci rozhlasu vyhlásit evakuaci zádě, ale utekli by i Méněcenní. Nezbývalo mi než čekat na další ničivý náraz.

. . . . . .

Trudy nás za pomoci své bezvadné orientace dovedla až do druhé třídy. Zvládli jsme to tak tak, protože těsně po odchodu z podpalubí se uzavřely veškeré vchody. ,,Proč to Mike zavřel? Vždyť tam bylo ještě moc lidí." Zeptala se nechápavě Amy. Na její otázku jsem neznal odpověď. Určitě měl ale Mike dobrý důvod podpalubí uzavřít.

Stoupali jsme po Velkém schodišti druhé třídy, když vtom lodí otřásla další rána. Sklouzl jsem se podél zábradlí a chytl Amy za ruku. Všichni ostatní lidé vyjekli hrůzou. Celé schodiště zhaslo a nikdo z nás nevěděl, co se děje. ,,Ta rána přišla od zádě, nejspíš přiletěla další kometa." Poznamenala Trudy a podívala se na nás. ,,Jak je to daleko k modulům? Chci odsud okamžitě vypadnout!" Zaječela histercky matka. ,,Taky by mě zajímalo, jak je to daleko. Mám strach, že to nestihneme." Kvíkla tiše Grace. Trudy na chvíli zapřemýšlela. ,,Jsme na schodišti druhé třídy a moduly v téhle třídě už budou určitě obsazeny. Musíme do první třídy, je tam více modulů, než lidí, tam se určitě vlezeme. Jen je to asi půl hodina cesty." Odpověděla tiše Trudy a podívala se na nás. Museli jsme s jejím návrhem souhlasit, bez její pomoci bychom se nedostali ani ze strojovny.

Následující odstavce bude vyprávět Beatrice Mileová

Zdálo se mi, že pořád bloudíme v kruhu. Pořád jsme jen bloudili chodbami pro personál a stále se před námi žádný východ neobjevoval. ,,Jak dlouho to ještě potrvá?" Zeptala jsem se rozčíleně. ,,Za chvíli jsme v první třídě." Odpověděl stevard, jeho odpověď ale nezněla moc přesvědčivě.

Ještě do toho ten náraz komety do zádi, myslela jsem, že se opět nahodily motory, ale pletla jsem se.

Stevardi otevřeli dveře v naději, že jsme konečně nahoře. Jejich radost ale rychle klesla, když se před námi objevily další chodby. ,,Že já raději neuhořela s Mackerovými v jídelně." Rýpla jsem si sarkasticky.

Z chodby se ale najednou vynořila jakási mlha. ,,Co to je?" Zeptala jsem se až vyděšeně. Stevardi se zarazili

,,Bože můj." Pronesl po chvilce jeden. ,,Co to je?!" Zeptala jsem se znovu, tentokrát rázněji. ,,Dým, jsme moc blízko hořící zádě." Řekl tiše jeden muž a rychle se dal na útěk. Všichni začali panikařit a utíkat. Stále jsem tomu nerozumněla. ,,Paní Mileová! Pojďte!" Zvolal někdo z davu a já si až teď uvědomila, před jakým nebezpečím stojím. Rozběhla jsem se za ostatními. Všichni spontáně běželi kamkoliv, hlavně pryč od toho jedovatého kouře.

Já už ale nemohla. Podlomila se mi kolena a podél stěny jsem sjela na podlahu. Chtěla jsem se chytnout madla a znovu s postavit, ale dým zaplavil celou chodbu a já jej začala dýchat.

Místo vzduchu jsem vdechovala jen dým a pomalu se začala dusit. Věděla jsem, že tohle je nejspíš definitivní konec. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že nikdy už nespatřím své děti, vnoučata nebo přatele.

Začala se mi točit hlava a pomalu jsem upadávala do komátu. ,,Sbohem." Kvíkla jsem tiše a zavřela oči.

Následující odstavce bude vyprávět Mike Dengler

Viděl jsem, jak dým z hořících trosek zádě zabíjí další lidi. Už jsem nevěděl, co dělat, aby kvůli mě nepřišlo o život víc lidí. Pomalu jsem začal propadat panice, protože jsem nevěděl, co dál. Loď byla na pokraji zhroucení, spojení se Zemí bylo dávno zničeno, cestující umírali a já byl teď sám na můstku odkázán k velení nad celou lodí.

Co bych teď dal za klidné posezení u večeře v jídelně první třídy .... Ta ale teď bohužel byla v troskách.

Rozhodl jsem se najít pomocí kamer Michaela a Amy. Musel jsem se s nimi zkontaktovat a pomoct jim se dostat k modulům. Nesměl jsem dovolit, aby zemřeli další lidé.

Bohužel jsem ale neměl žádnou jistotu, že jsou naživu.