Neděle čtrnáctého, "veselé" Vánoce

Raketa

,,Co teď? Co s námi bude?" Kvíkla tiše Amy, stále sledující místo, de ještě před chvíli loď byla. ,,Nevím." Na delší větu jsem se nezmohl.

. . . . . .

V modulu se rozhostilo ticho, všichni lidé jen mlčky hleděli do podlahy.

,,Poslouchejte! Za chvíli by pro nás měla přiletět nějaká raketa! Zvolal po chvilce jeden námořník. Aspoň nějaké uklidnění.

. . . . . .

Celou dobu jsem jen pozoroval Zemi z okna modulu. V hlavě mi ale proudily všelijaké myšlenky. Nevěděl jsem, kolik lidí to vůbec přežilo, kolik známých žije, nebo jestli se Mike zachránil. V podstatě jsem nevěděl vůbec nic.

. . . . . . .

,,Jsou tady!" Řekl nadšeně otec a podíval se na matku. ,,Díkybohu." Povzdychla si s úlevou.

Raketa byla obrovská. Všechny moduly do ní ,,vletěly" a všichni zachránění vyšli ven. V nákladové hale rakety byl neskutečný chaos. Všichni lidé, kteří se z lodi dostali, začali hledat své známé.

Já, Amy, matka a otec jsme ale stáli na místě. Neměli jsme sílu na to, abychom se prodírali tímto davem ve strachu ze zjištění, kdo žije a kdo ne.

. . . . . .

,,Amy!" Ozval se dívčí hlas a z davu vyběhla Courtney. Oči měla plné slz. Přiběhla k nám a vší silou Amy objala. ,,Tak ráda vás vidím." Usmála se přes pláč. ,,Kde jsou ostatní?" Zeptala se vyděšeně.

,,Vůbec nevíme." Povzdychl jsem si.

,,A kde je vaše babička?" Vyhrkla vyděšeně. Žaludek mi opět sevřela úzkost. ,,Zůstala na lodi, nějaký Méněcenný ji postřelil a proto ji nepustili do modulu." Vysvětlila Amy a podala Courtney kapesník. Ta neříkala nic, byla ze všeho v šoku.

. . . . . .

Nikoho, krom Courtney, jsme už nenašli. Nepropadali jsme ale ještě přesvědčení, že jsou mrtví, stále jsme doufali, že je třeba potkáme na Zemi, až se situace trochu uklidní.

Posadili jsme se na připravené lavičky a všichni jsme se odmlčeli. Čekali jsme, až raketa přistane.

. . . . . .

,,Vážení cestující Titaniku, za chvíli přistaneme. Prosím, nachystejte se." Pronesl rozhlas.

,,Konečně pevná země pod nohama." Řekla zasněně matka, když po lávce vystoupila ven. Zrovna od ní to znělo divně, ona byla ten člověk, který vzýval cestu lodí, jako největší zázrak.

Všude kolem nás stály skupinky lidí, všichni byli zoufalí, jen pár šťastlivcům se povedlo najít své ztracené známé.

,,Grace, našli jste je?" Zeptala se úzkostlivě Amy a podívala se na dívku. Ta ale jen zakroutila hlavou. ,,Nenašli, prý ani do žádného modulu nenastoupili. Nejspíš zůstali v jídelně." Odpověděla sklesle.

I nám všem pomalu docházelo, že už nikdy nespatříme třeba paní Mileovou, Mackerovi, Mika, nebo Bryana. Nikde jsme je nemohli najít a to znamenalo, že jsou nejspíš mrtví.

Z Bryanovi smrti se Courtney doslova zhroutila. Amy se jí snažila uklidnit, ale nepomáhalo to.

,,Děkujeme Trudy, bez tebe bychom to nezvládli." Poděkoval otec a mírně se pousmál. ,,Vůbec nemáte za co. Kdyby nebylo vaší matky, tak se tam dole psychicky zhroutím. Byla to statečná žena." Po Trudiných slovech se otci opět do očí nahrnuly slzy. 

. . . . . .

Byl naprostý konec. Přístav, ze kterého jsme plní nadšení odjížděli do vesmíru, a do kterého jsme se vrátili plní strachu, se pomalu začal vylidňovat. Pro přeživší si začali jezdit jejich rodiny.

,,Půjdeme." Pronesl tiše otec a ukázal na taxíky, které měli všechny zachráněné odvézt domů.

Všichni, včetně Courtney, jsme se nasoukali do auta a celou cestu nepromluvili. Až doma to na nás všechno spadlo. Všichni jsme si v plném rozsahu uvědomili tu katastrofu.

,,Na všechny budeme vzpomínat. Na Bryana, paní Mileovou, manželé Mackerovi, na babičku, na Mika, na pana Taylora, i na malou Amber, kamarádku Zoe, která tragicky zemřela se svými rodiči." Pronesla matka.