Neděle čtrnáctého, "veselé" Vánoce

Babička

,,Trudy, jak ještě daleko?" Zeptala se vysíleně babička a pohlédla na dívku, která celou dobu vedla naši výpravu. ,,Ještě kousek paní Gerrová, za chvíli jsme tam." Řekla tiše Trudy a podívala se na babičku. Ta jen kývla. ,,Chyťte se mě." Pobídl ji pan Taylor a nastavil jí své rámě. Babička tohle gesto uvítala.

,,Je to hrozně deprimující tady nikoho nepotkávat." Řekla vystaršeně Amy a podívala se kolem. Měla pravdu, i na mě to působilo divným dojmem. Nacházeli jsme se na hlavní chodbě pokojů první třídy a tady nikdo.

Následující odstavce bude vyprávět Courtney Markson

Při pohledu přes okénko na loď se mi dělalo doslova nevolno. Byl to ten nejhorší pohled, který jsem kdy viděla. 

Loď byla nakloněna na stranu, celá záď byla zničena kometou, celé paluby patřící podpalubí už nesvítily, z člunové paluby vyráželo čím dál tím méně modulů a každou chvíli jsem čekala, kdy loď zhasne úplně a zřítí se přes atmosféru do Atlantského oceánu.

,,Byl tam s vámi někdo?" Oslovila mě jedna žena a podívala se na mne lítostivým pohledem. ,,Ano." Začala jsem sklesle. ,,Úmyslně jsem na loď s nikým nechystala, ale po čase jsem na lodi potkala jednu dívku, jmenuje se Amy. Ta mi představila svou rodinu, partnera a tak nějak mě začlenila do jejich kolektivu. Pak se mezi námi objevil i Bryan, seznámil se s Michaele, Amyiným partnerem, a pak se seznámil i se mnou. Ze začátku jsem si myslela, že to je nějaký hňup, ale postupem času jsem si ho začala více oblibovat." Povzdechla jsem si a podívala se na ženu. ,,To je mi líto, já byla na lodi s bratrem. Rodiče nám tuhle plavbu zaplatili k narozeninám. Bohužel ho ale nepustili do modulu."

Následující odstavce bude vyprávět Mike Dengler

Seděl jsem u ovládacího panelu a sledoval, jak všechno bliká a všude se objevují upozornění. Bohužel s tím ale nešlo už nic dělat, loď je smrtelně poškozena a stane se hrobem pro nejméně čtyři tisíce lidí. ,,Za deset minut dojdou zásoby elektřiny." Prohlásil počítač. Titanicu zbývalo posledních deset minut života.

V duchu jsem se modlil, aby Amy už byla v modulu, aby už se na loď dívala z bezpečí a aby na mě nikdy nezapomněla.

Po chvilce jsem si ale uvědomil, že nemusím své poslední chvíle strávit tady, na můstku, kde všechno jen hlásí blížící se konec.

Z opasku tlejícího těla kapitána jsem vzal svazek klíčů a odemkl si nimi vchod ven. 

V klidu jsem procházel chodbou první třídy. V opačném směru kolem mě chodili zmatení cestující a stevardi na člunovou palubu. Občas mě napadlo, že se taky zachráním, ale jsem jediný, kdo poslední dobu loď řídí. Stává se ze mě něco jako kapitán, a kapitán opouští loď vždy jako poslední.

. . . . . .

Konečně se před námi objevil vchod na palubu. Vší silou jsem rozrazil dveře a podíval se kolem. ,,Jak je to s moduly?" Zeptal jsem se dychtivě jednoho stevarda, který procházel okolo. ,,Je to hrůza, z celkových osmnácti náraz přežilo jen dvanáct. Pár jich tu ale ještě je, vlezete se tam." 

U modulu námořník nečekal a urychleně pomohl Zoe, Grace a matce dovnitř. ,,Můžeme i my?" Zeptal se tiše otec. Námořník se rozhlédl kolem. ,,Nejspíš ano, nikde už tu na palubě ženy nejsou." Odpověděl. Jeho odpověď byla jako rajská hudba pro mé uši. Znamenalo to naše přežití a zvládnutí tohoto pekla ve vesmíru. 

Po schůdkách začala nastupovat Trudy, po ní já. Celou palubou se ale ozvaly výstřely. Nikdo nevěděl, odkud to přišlo.

Pak ale z lodi vyšlo několik mužů se zbraněmi. Nemilosrdně začali pálit do davu. Sklonil jsem se k zemi a sledoval celou situaci. Podle oblečení jsem usoudil, že ti muži jsou Méněcenní, nechápal jsem ale, proč střílí. 

Muže zadrželo několik stevardů. Odzbrojili je a nechali je lehnout na palubu. Myslel jsem, že se nikomu nic nestalo, ale babička spadla na zem.

,,Mami!" Zařval otec. Já, on a pan Taylor jsme přiběhli k ní. Opatrně jsme ji položili na lehátko. Celé břicho měla od krve.

,,Ten šmejd ji postřelil." Pronesl pan Taylor. 

K lehátku přišel i jeden stevard. Prohlédl babičku a pak se na nás podíval. ,,Je mi líto, ale s takovým zraněním do modulu nemůže. Nemáme tam takové lékařské vybavení, abychom ji dobře ošetřili." Jeho slova jsem nechápal.

,,Jak nemůžete? Je to moje matka! Musíte ji pomoci." Křikl otec. Po tváři se mu začaly kutálet slzy, bylo to poprvé, co jsem ho viděl brečet.

,,Georgi, miláčku. Běž do modulu, běž za Christin. Zachraňte se. Za chvíli z tebe bude tchán a možná i dědeček, nenech si tuhle událost ujít. Na mně už tak nesejde ..." Kvíkla tiše babička a položila si ruku na ránu. ,,Mami, ale ..." ,,Žádné ale, prosím. Vím, je to moc narychlo, ale běž!" Otec neschopen slov si klekl vedle lehátka a pohladil babičce ruku. ,,Sbohem." Pronesla tiše. Pak jsem si vedle lehátka klekl já. ,,Babi." Kvíkl jsem. ,,Michaeli, i ty se zachraň. S Amy vás čeká slibná budoucnost, děti a krásný život. Prosím, jdi a na mě se neohlížej. Jsem už stará a život mám za sebou. Je mi líto, že vás opustím, ale je to tak." I já začal brečet.

,,Michaeli. Je čas." Podotkl pan Taylor a ukázal na modul. ,,Babi, měl jsem tě moc rád." Babička se přes bolest usmála a zamávala mi. ,,Zůstanu tady s ní." Řekl u modulu Taylor. Překvapilo mě to, ale byl jsem rád, že tu babička nebude sama.

V modulu jsem si sedl vedle Amy a pohlédl na ni. Otec jim všechno povyprávěl, ona i matka brečely. Přes okno jsem pohlédl na babiččino lehátko. Ležela na něm a vedle ní seděl pan Taylor.