Neděle čtrnáctého, "veselé" Vánoce

Kyslík

Následující odstavce bude vyprávět Mike Dengler

Stoupnul jsem si k ovládacímu panelu a pokusil se loď dát do co nejlepšího stavu. Moc to ale nešlo - veškeré motory nefungovaly, protože kotelny explodovaly, vypadávala elektřina na celé lodi a kvůli díře po kometách prchá z lodi životodárný kyslík. Musel jsem veškeré vchody, kterými by kyslík mohl uniknout bezpodmínečně uzavřít. Bohužel jsem takhle odřízl cestu k modulům mnoha přeživším a prakticky jim podepsal ortel smrti.

Pohlédl jsem na detektor života - byl to přístroj ukazující počet živých lidí na lodi. Byl to jeden z nejdůležitějších přístrojů v této místnosti. 

Zhrozil jsem se, když počítač vyhodnotil data.

Z celkových osmi tisíců živých lidí bylo teď živých jen kolem pěti tisíců. Znamenalo to, že náraz komety zabil tři tisíc lidí.

,,Jen kvůli vám jsou mrtví." Procedil jsem pohrdavě mezi zuby a podíval se na kapitánovu mrtvolu. Hnusil se mi ten pohled, z mapovny jsem donesl nějakou látku a přehodil ji přes něj.

. . . . . .

,,Tak co budeme dělat?! Přece tady nezůstaneme a nezemřeme!" Zařval postarší muž, který se nám před chvíli představil, jako pan Taylor. ,,Neřvěte tu po mě! Určitě tu nikdo nezemře. Lodi se nemohlo nic stát, určitě se jen nějaký raketový odpad dostal do motorů." Okřikla jej Trudy a nervózně se podívala kolem.

,,Vážení cestující, prosím urychleně se odeberte k modulům. Loď zasáhly komety, celá jídelna první třídy shořela a s ní i tři tisíce pasažérů. Musíte utéct! Lodi nezbývá moc času, za chvíli dojdou zásoby elektřiny a celý vrak spadne na Zemi. Přesněji do Atlantského oceánu." Pronesl rozhlas a já podle hlasu poznal, že to mluvil Mike. Měl jsem radost, že aspoň on žije a snaží se nás všechny zachránit.

Jedna z těch dvou dívek se rozbrečela. Amy si klekla vedle ní a pohladila jí po zádech. ,,Byli v jídelně tví rodiče?" Zeptala se starostlivě. ,,Ne, s rodiči necestujeme. Jsme tady s kamarádkou a jejími rodiči. Chtěli jsme, aby šli s námi, ale čekali na komety." Dívčiny slzy se ještě zvětšily. ,,My jsme v jídelně taky měli známé." Povzdechla si Amy a podívala se na starší dívku, která taky klečela. ,,Jmenuji se Grace, a tohle je má sestra Zoe." Usmála se Grace a podala Amy ruku. ,,Jsem Amy."

,,Tak co bude!" Křikla rozčileně matka. Trudy vypadala, že je v koncích. Sedla si na jeden zlomený trám a zahleděla s do prázdna. ,,Hlavně nepropadejte panice, slečno. Musíte si uvědomit, že jste jediná, kdo tady tu loď zná. Pojďte, zachráníte nás." Povzbudila ji babička a poplácala po rameni. ,,Děkuji." Usmála se Trudy. ,,Jsme v strojovně a k modulům se nejrychleji dostaneme přes druhou třídu. Tudy!" Zvolala Trudy.

Následující odstavce bude vyprávět Beatrice Mileová

Skupinka stevardů, která jako my ostatní unikla z hořící jídelny, se ujala vedení a rozhodla se nás dovést k modulům. ,,Myslíte, že to přežijeme?" Zeptala se mě tiše jedna z žen. ,,Naše životy jsou určitě v dobrých rukou." Povzdechla jsem si. Upřímně jsem o možnosti žití dost pochybovala, podle mě všichni zemřeme.

Pochodovali jsme chodbou pro personál, když v tom celá chodba začala červeně blikat a dveře na konci chodby se začaly zavírat. Několik lidí se rozběhlo a dveřmi ještě stihli proběhnout. Zbytek ale zůstal zavřený za nimi.

,,Zavřeli dveře kvůli úniku kyslíku. Ale je tu ještě cesta." Ujistil nás stevard a otočil se zpátky. ,,Zůstal vám v jídelně někdo?" Zeptala se znovu žena. ,,Ano, znala jsem velmi sympatické manžele. Byli hrozně příjemní, i přes to, že v životě dost vytrpěli - zemřela jim dcera. V době nárazu komety ale stáli přímo u oken a neměli šanci přežít." Řekla jsem sklesle. Žena mě chytla za ramena. ,,Já zase byla v jídelně s manželem, seděla jsem u stolu a on se nabídl, že donese pití. Těsně po jeho odchodu do lodi narazily komety a já ho od té doby nespatřila".