Neděle čtrnáctého, "veselé" Vánoce

Optimismus

Následující odstavce bude vyprávět Mike Dengler

Klepaly se mi ruce, když jsem přepínal z jedné kamery na druhou. Stále jsem myslel na Amy a na to, jestli je naživu. Na Michaela jsem taky myslel, ale Amy byla pro mě prioritou.

. . . . .

Po chvilce jsem je našel. Byli na hraničním schodišti mezi první a druhou třídou. Společně s nimi tam byli i Michaelovi rodiče, babička a nějací další lidé. Vypnul jsem všechny rozhlasy na lodi a nechal zapnutý jen ten na hraničním schodišti.

,,Michaele!" Zvolal jsem do rozhlasu.¨Celá skupinka se zastavila a podívala se na kameru.¨

,,Miku? Jsi to ty?" Zeptal se nevěřícně.

,,Ano, jsem to já. Musíte si pospíšit, na palubě už není moc modulů a tak za čtvrt hodiny lodi dojdou veškeré zásoby paliv. Blíží se konec Titanicu."

Všichni členové skupinky zvážněli.

,,Dobře, ale co bude s tebou?" Zeptal se vyděšeně. V tu chvíli jsem vůbec nevěděl, co mu říct. Celou tu dobu, co mám vedení nad toutu lodí, myslím jen za životy ostatních, nenapadlo mě, co udělám.

,,Ještě nevím, ale vy se musíte dostat do modulů."

,,Dík, žes nás upozornil. Drž se." Poděkoval Michael. Mírně jsem se pousmál.

Celá skupinka se dala opět do chůze. Než se ale ztratili z dohledu kamery mě ale napadl poslední vzkaz. Chtěl jsem vyznat Amy lásku, říct jí ,,miluji tě". Zapnul jsem opět rozhlas a chystal se slova vyslovit.

Celý mechanismus kamer a rozhlasu ale spadl. Pokoušel jsem se ho nahodit, ale počítač jen dokola opakovat : ,,nedosatek energie, přesunutí zbyktů elektřiny na člunovou palubu."

,,Asi je to znamení." Povzdechl jsem si a pokračoval v udržování lodě při smyslech.

. . . . . .

Celé schodiště zhaslo a rozsvítili se jen malé lampičky zabudované v zábradlí. ,,Loď se opravdu zřítí?" Zeptala se vystrašeně Zoe a pevně chytla svou sestru za ruku. ,,Zlatíčko, zřítí. Ta kometa udělala velké škody. Ale neboj, my se odtud dostaneme." Povzbudila ji matka a mírně se pousmála.

Pokračovali jsme dále.

Před námi se konečně objevila recepce první třídy a mě to už přišlo známé. ,,Díkybohu." Povzdechl si pan Taylor.

Následující odstavce bude vyprávět Grace Wimlosová

Všechno mi to přišlo jako sen, jako noční můra. Ničemu jsem doposud nevěřila, jen jsem doufala, že se probudím ve svém pokoji a bude dvacátého páteho prosince.

Bohužel, při procházení recepcí a při pohledu na ty mrtvé, které zabil náraz jsem si uvědomovala, že je tohle všechno realita, krutá realita.

Jediná věc, co mě držela nad dnem byla Zoe. Celou tuhle situaci zvládala statečně, i přes to, že jí nejspíš zahynula nejlepší kamarádka v jídelně. Byl to hrozně skličující pocit, představit si, že lidi, které znám prakticky od narození už neuvidím. Tehdy to bylo od nich milé nás pozvat na cestu vesmírem na Titanicu. Bohužel jsme nikdo nevěděl, co se stane.

,,Za chvíli jsme tam." Řekla optimisticky Trudy. Trudy byla taky dívka, bez které bychom se neobešli. Nebýt ní, tak jsme už dávno mrtví.

Procházeli jsme chodbou první třídy, když vtom se Zoe zastavila a po tvářích se jí začali kutálet slzy.

,,Tady jsme měli s Amber pokoj." Kvíkla tiše a utřela si slzy. Pohlédla jsem na dveře, které už nevypadaly tak, jako první den. Místo toho, abych viděla krásné dřevěnné dveře s číslem pokoje a měděnnou klikou, jsem viděla vylomený kus dřeva z pantů, upadlou cedulkou na podlaze a klika u nich vůbec nebyla.

,,Budeme na Amber a její rodiče vzpomínat, byli to bezva lidé a nezasloužili si takovou smrt." Pronesla jsem tiše a chytla Zoe za ramena. ,,Možná žijí, možná unikli z jídelny včas a možná už teď sedí v modulech. Přece z jídelny uteklo dost lídí." Poznamenala optimisticky Zoe a podívala se na mne.

,,Nebo jsou možná jejich těla spálená na uhel." Řekla jsem si v duchu. Vím, je to ošklivé, ale v této situaci jsem neměla důvod myslet na pozitivní věci. Sami jsme neměli jistotu přežití. Zoe jsem ale její optimismus v této věci neničila. Kdo ví, možná má pravdu.