Neděle čtrnáctého, "veselé" Vánoce

Paradox

Celý modul opustil člunovou palubu a začal letět do bezpečné vzdálenosti. Až teď jsem spatřil, jak ta katastrofa opravdu vypadala. ,,Bože můj." Povzdechla si matka a přitiskla doslova celý obličej k okénku. Všichni jsme na loď s údivem hleděli. Svíral se mi žaludek při pomyšlení, že v té lodi je ještě nespočet lidí a mezi nimi babička, moje milovaná babička, která se ke mně nikdy nezachovala zle, která pro mě vždy měla pochopení a která mě  nadevšechno měla ráda.

Po obličeji mi začaly pomalu téct slzy. V duchu jsem vzpomínal na všechny chvíle strávené s touto úžasnou ženou.

Amy si mého pláče všimnula.

,,Je mi to moc líto ... Byla to skvělá osoba." Kvíkla Amy a chytla mne za ruku. ,,Za všechno můžou Méněcenní! Dobře, že je Mike uvěznil v podpalubí a zemřou tam." Procedil jsem mezi zuby. Vůbec jsem nevěděl, kde se ve mně vzala taková zlost.

,,Michaeli, všichni Méněcenní za tohle nemohou. Je to vina jen několika jedinců. Neodsuzuj za to celou skupinu." Po Amyiných slovech jsem si uvědomil, že něco podobného jsem kdysi říkal i já.

Následující odstavce bude vyprávět Peggy Gerrová

Od pana Taylora bylo hrozně velkorysé, že se mnou zůstane až do samotného konce. ,,Za chvíli bude po všem." Povzdechl si. S bolestmi jsem se pokusila trochu posadit a rozhlédla jsem se po palubě. Moduly už nebyly, všechny byly pryč, i přes to, že zde, na palubě, bylo ještě mnoho lidí. Ti už snahu zachránit se taky vzdávali, sedali si na lehátka, ženy tiskly své děti k hrudi, muži se začali modlit a starci se postavili k oknům a sledovali moduly.

Přemýšlela jsem, ve kterém modulu je má rodina, má milovaná rodina. Do očí se mi, jako před chvíli Georgovi a Michaelovi, nahrnuly slzy. Bylo mi moc líto, že to skončilo takovým způsobem. Nikdo z nás nečekal, že tak blízko před cílem se stane tohle.

,,Peggy, buďte silná. Vaše rodina na vás nikdy nezapomene." Řekl tiše Taylor, křestním jménem Martin, a pohladil mě po ruce.

. . . . . .

,,Tady madam, dejte si to pod sebe." Pronesl vstřícně jeden stevard a podal mi polštář, který se půjčoval k lehátkám. Asi měl namysli, abych si ho dala pod krvácející ránu. Bylo to od něj krásné, že se i v posledních chvílích snaží pomoct ostatním.

,,Bude to bolet?" Zeptala jsem se vyděšeně. ,,Nebude, bude to jen chvilka." Pousmál se Martin a stisk rukou zesílil. Čekala jsem, že každou chvíli přijde konec.

. . . . . .

Celá paluba zhasla, nikdo ale neječel, nebo nepanikařil. Všichni byli s osudem smířeni. ,,Děkuju, že jsi tu se mnou." Poděkovala jsem. Martin jen pokynul hlavou. Zhluboka jsem se nadechla.

,,Titanic padá! Titanic padá!" Opakoval stále rozhlas na člunové palubě, byl to jediný rozhlas a zároveň jediná věc, která fungovala. Rvalo mi to uši, byl to nejhorší zvuk. ,,Bude to v pořádku." Kvíkl Martin, na jeho obličeji šel ale vidět strach. Své oči jsem zavřela a čekala.

Následující odstavce bude vyprávět Mike Dengler

Celá loď se zhoupla. Celá společenská místnost první třídy, kde jsem se právě nacházel, se otřásla a několik žen vyjeklo. Věděl jsem, co se děje - loď padá. Stačilo už jen čekat, kdy spadneme do atmosféry.

S vypětím sil jsem se dobelhal ke dveřím a nakouknul na chodbu. Všude ještě byli zmatení lidé.

. . . . . .

V posledních chvílích jsem začal myslet na své známé.

Všechny nápoje u baru začaly bublat, skleničky praskaly a v místnosti se rapidně oteplilo. ,,Je to tady." Pronesl jsem. Loď spadla do atmosféry a ohromnou rychlostí v ní padá. Je jen otázkou času, kdy prakticky shoří.

Z chodby jsem zaslechl ohromný řev. Ke dveřím jsem ale nešel.

Pak se celou chodbou i společenskou místností prohnal ohromný ohnivý žár.

. . . . .

Loď se zřítila do atmosféry a jediné, co šlo vidět byla světélkující tečka. ,,Všichni tam uhoří." Špitla Trudy.

Byl konec, majestátní vesmírná loď Titanic teď byla na cestě na dno Atlantiku, jak paradoxní.