Neděle čtrnáctého, "veselé" Vánoce

Diadém a purpurové šaty

Po Velkém schodišti jsme začali pomalu klesat napříč jídelnou. Každé, ze sedmi pater jídelny, bylo jiné a postavené v jiném stylu. Já jsem byl s rodiči domluvený, že se potkáme na patře č.5, na palubě č.28.

Sedli jsme si ke stolu pro deset a vyčkávali na příchod našich. Amy mezitím vzala jeden z letáčků, položených na stole.

,,Je to zajímavý, taky si to přečti." Pronesla po chvíli a podala mi leták. Rozevřel jsem ho a dal se do čtení. Celý v podstatě popisoval jen jídelnu a jednotlivá její patra. Amy měla pravdu, v letáku bylo mnoho zajímavostí, mezi niž patřil třeba fakt, že jednotlivá patra jídelny jsou postavena podle různých uměleckých stylů historie. Patro č.3 bylo třeba postaveno ve stylu antiky, patro č.4 ve stylu 20. století a nejnižší patro jídelny, patro č.1 je postaveno podle plánů jídelny na původním Titanicu.

Položil jsem leták a překlonil se přes zábradlí, vedle kterého jsme seděli. Přes velký ,,kruh", který byl uprostřed všech pater a díky němuž šlo vidět až na dolní patro, jsem zjistil, že spodní patro je opravdu poseto zelenými židlemi a bílými stoly.

. . . . .

,,Michaele!" Ozval se hlas zdálky. S Amy jsme se otočili a spatřili matku, otce a babičku. Všichni byli oděni v nádherných šatech. Přisedli si k nám a matka na nás začala chrlit zážitky a dojmy, které během odpoledne zažila.

Z toho utrpení mě dostal až jeden člověk - Bryan. ,,Tady jsme!" Zvolal jsem a zamával na něj. Matka se na mě nechápavě podívala a pak se otočila, aby zjistila, na koho to vlastně křičím. ,,Dobrý večer." Pozdravil zdvořile Bryan a zasedl za stůl. ,,Dobrý." Odpověděla matka a napila se vína.

Po pár doušcích sektu se Bryan, stejně jako dneska v recepci, rozpovídal a všechny nás začal zahlcovat věcmi, ze svého života.

,,Je tu volno?" Ozval se dívčí hlas. Byla to Courtney a z neznámého důvodu matce přišla sympatičtější, než Bryan. ,,Ale jistě, jen si sedněte." Pobídla ji matka. Courtney se posadila mile mne i Amy úsměvem pozdravila. Bylo to fajn, že jsme se tu takhle všichni sešli.

,,Ještě přijde někdo?" Zeptal jsem se provokativně a podíval se na všechny kolem. ,,Ano, manželé Mackerovi. Seznámili jsme se dneska v knihovně. Snad vám to nikomu nevadí." Dodala matka a, jako já před chvíli, všechny sjela pohledem. Nikdo nic nenamítal. To matce stačilo.

. . . . . .

Po chvilce k našemu stolu přišel manželský pár, oběma lidem mohlo být tak kolem čtyřiceti, ale nejvíce nás všechny uchvátilo, jak pár přišel oblečený. Muž byl v drahém obleku, na hlavě měl klobouk a na ruce drahý prsten. Tohle bylo ale nic oproti paní Mackerové - purpurové šaty s vlečkou, zlatý náhrdelník na krku, sněhobílé rukavičky, rudě červené střevíčky a ve vlasech diamantový diadém. Oba vypadali, že jim asi peníze nechybí.

,,Jsem ráda, že jste přišli." Řekla matka a podívala se s úsměvem na paní Mackerovou. ,,To je přece Christin samozřejmost, stejně tu nikoho neznáme."

Náš stůl byl kompletní, nikoho jiného jsme už nečekali a proto mohla večeře začít.