Neděle čtrnáctého, "veselé" Vánoce

Ženy a děti

Následující odstavce bude vyprávět Courtney Markson

,,Bryane, měli bychom se vrátit. Tam dole jsou naši známí! Mackerovi, paní Mileová, Amy, Michael s rodinou. Musíme zpět." Zanaříkala jsem. Bryan byl ale neoblomný. Rozhlédla jsem se po člunové palubě. Všude stáli vyděšení lidé. Několik jich mělo něco zlomeného, ale žádný mrtvý nebyl. Cítila jsem se jako ve zlém snu. Skoro jsem ani nevěřila tomu číslu, které rozhlas před chvílí oznámil - tři tisíce mrtvých. Mrazilo mě při pomyšlení, že ještě před dvěma hodinami jsem seděla v jídelně a večeřela.

,,Prosím o pozornost. Stalo se to, co se stalo a můstek nařídil okamžitou evakuaci. Rychle se rozdělte na dvě skupiny - v jedné budou muži a ve druhé ženy a děti. Přednostně musíme evakuovat ženy a děti." Zavelel jeden námořník a podíval se na nás. ,,Já bez tebe nikam nejdu." Řekla jsem rázně a podívala se na Bryana. ,,Courtney, prosím, běž. Mě by tam nejspíš nepustili. Koukni kolik žen a dětí je tady kolem. Všichni se chtějí zachránit. Budu o mnohem klidnější, když budu vědět, že jsi v bezpečí." Řekl tiše Bryan a políbil mě. Do očí se mi nahrnuly slzy. ,,Ale Bryane ..." Zbytek jsem nedořekla, jeden z důstojníků mě chytl za ruku a dotáhl mě ke skupině žen. Naposledy jsem se otočila, Bryan stál u lehátka a mával na mě. Taky jsem mu zamávala. Pak se před něj nahrnul dav dalších žen a já ho už nespatřila.

Celou naší skupinku důstojníci odvedli k několika modulům. ,,Musím vám vysvětlit bezpečné chování v modulech. Pochybuju, že byste už byly evakuováni z vesmírné lodi." Ušklíbl se muž a podíval se na nás, jak na naprosté blbce. ,,V modulech nebudete sahat na žádná tlačítka, to mohou jen pověřené osoby ..." Tohle jeho kvákání mě nesmírně rozčilovalo. ,,Vážený pane, raději nás do toho modulu nechte nastoupit. Rádi bychom se zachránily. Jestli jste neslyšel rozhlas, tak za chvíli se celá loď zřítí do Atlantského oceánu!" Zařvala jsem po něm. Muž se zarazil. ,,Tak dobře, nastupte!" Řekl uraženě a odešel k dalším modulům. Společně s ostatními jsem nastoupila. Sedal jsem si k okénku a čekala.

Modul byl plně obsazený. ,,Modul je připraven!" Zvolal jeden z důstojníků a pečlivě zavřel dveře. Modul začal pomalu stoupat, zavřela jsem oči.

Otevřela jsem je, až se celý ,,člun" nacházel nad lodí a směroval co nejdále od ní. Dívat se na loď z tohoto místa byl hrozný zážitek. V boku lodi byla ohromná díra, na promenádách pod člunovou palubou šly vidět davy zmatených lidí a druhý komín se zlomil.

,,Jste dost rázná, když jste tak nadala tomu muži." Podotkla uznale jedna žena sedící vedle mě. ,,Sama se podívejte, v jakém stavu je teď loď. Myslíte, že je čas na nějaké upozornění a poučování?"

Následující odstavce bude vyprávět Bryan Roberts

Měl jsem neskutečnou radost, že je Courtney v bezpečí. Teď jsem musel vymyslet, co podniknu já. Zpočátku jsem chtěl počkat na další modul, ale všechny byly beznadějně obsazeny. Zkusil jsem se vrátit zpět do lodi a najít někoho známého.

Veškeré chodby první třídy byly plné zmatených a vyděšených lidí, mezi nimiž běhali ještě zmatenější stevardi. Byl tam naprostý chaos.

Zabočil jsem do jedné z chodeb pro stevardy a v hlavě si začal srovnávat myšlenky. ,,Michael šel s rodinou na tu exkurzi, Mackerovi slavili v jídelně výročí a paní Mileová byla pokaždé někde jinde." Řekl jsem si. Z této věty jsem si uvědomil, že Mackerovi nejspíš patří mezi ty tři tisíce mrtvých. Sevřela mě úzkost.

Vydal jsem se po schodišti pro personál až na nejspodnější paluby. Ani jsem si v tom návalu různých myšlenek neuvědomil, že můžu potkat Méněcenné.

. . . . .

Podle ukazatelů na stěnách jsem se snažil najít strojovnu - v ní jsem chtěl začít s pátráním.

Po chvilce chůze jsem ale za sebou uslyšel kroky. Otočil jsem se a spatřil, jak za mnou stojí skupinka asi pěti mužů. ,,Díkybohu, kde je strojovna?! Potřebuju se tam urychleně dostat!" Křikl jsem a podíval se na muže. Muži si ale jen vzájemně vyměnili pohledy.

,,Přesně tohle je typické pro vás, pro boháče." Řekl hororově po chvilce jeden z nich. ,,Co je typické?" Zeptal jsem se nechápavě.

Muž se pousmál. Vytáhl z kapsy pistol a střelil mě do nohy. Projela mnou nesmírná bolest. Skácel jsem se k zemi a vyjekl bolestí. ,,Co po mě chcete? Nic jsem vám neudělal, nechte mě prosím být." Muž se opět pousmál. ,,Pro vás boháče je typické to vaše prosení o život." Pronesl muž. ,,A co uděláte?" ,,Co myslíš?" Položil muž otázku. Neodpovídal jsem mu. Muž namířil zbraň přesně na mé čelo. Zavřel jsem oči.

Muž vystřelil.

Následující odstavce bude vyprávět Mike Dengler

Celou tuhle vraždu toho muže jsem spatřil na průmyslových kamerách. Musel jsem zajistit, aby k dalším vraždám už nedošlo. Pomalu mi začalo docházet, že kapitán, jakožto Méněcenný, chtěl pod záminkou katastrofy ,,vypustit" ostatní Méněcenné mezi cestující. Méněcenní by si na nich vylili pomstu za jejich dosavadní chování vůči nim a postupně je zabili.

Zavřel jsem veškeré cesty mezi podpalubím a ostatními prostory. Věděl jsem, že jsem tak nejspíš odkázal ke smrti většinu Méněcenných, ale nemohl jsem dovolit, aby ohrožovali životy ostatních.

Detektor života ale hlásil další mrtvé. Méněcenní, kteří včas unikli, se dostali na nejspodnější paluby druhé třídy a postupně vraždili všechno, co se jim dostalo do cesty. Tihle vrazi situaci ještě více zkomplikovali.

,,Zvládneš to Miku." Povzbuzoval jsem se.