Lord Voldemort's Daughter (CZ, Harry Potter ff)

Kapitola 31.

*Minule jste četli: *

"Víš, nic není v pořádku." Zhluboka jsem se nadechl a chystal se jí říct pravdu. Když v tom se u nás zastavila profesorka McGonagallová.

"Nerada vás ruším, ale slečno Grangerová, pan ředitel Brumbál s vámi potřebuje okamžitě mluvit." Polkla McGonagallová, v očích smutek. "Pojďtě prosím se mnou."

"Samozřejmě." Odvětila Hermiona. Vydala se za svojí kolejní profesorkou a cestou se ještě jednou ohlédla. "Odpoledne si popovídáme!" Zavolala za mnou a usmála se. Potom zmizela ve víru ostatních studentů, co se hrnuli na snídani.

----------------------------------------------------

Proč se všechno muselo podělat zrovna když jsem konečně našel odvahu? Zaklel jsem v duchu a rozzlobeně kopl do stěny. Vzápětí jsem toho litoval a chytl se za bolavý palec. Když bolest polevila vydal jsem se do sklepení pro věci a pak na lektvary.

***

Den utíkal velmi pomalu, ale zároveň rychle jako voda. Na jednu stranu se moje utrpení táhlo dál a dál až do nekonečna a zdálo se to jako hodiny, dny a týdny. Na druhou stranu, ta nervozita, ten strach z toho, co se stane až mě Hermiona příště uvidí... Hrozně jsem se bál , že Brumbál ví, že jem to byl já. A kdyby jí to řekl, nikdy už bych se jí nemohl podívat do očí.

Ten den už jsem ale Hermionu neviděl. Neobjevila se ani u oběda, ani u večeře. Dokonce zameškala všechny vyučovací hodiny, což se u ní ještě nikdy nestalo. Ale je to pochopitelné. Nejspíš právě teď sedí v Brumbálově pracovně, nebo u sebe na koleji a pláče. Po chvíli provinilého zoufání mi přišel na mysl nekutečně nebezpečný nápad. Rozběhl jsem se slabě osvětlenými chodbami k nebelvírské místnosti. Chodby už byly skoro vylidněné, blížila se desátá hodina a s ní ostře sledovaná večerka. Patnáct minut  před desátou jsem konečně doběhl k obrazu buclaté dámy. Začal jsem zběsile klepat na rám obrazu. Po chvilce se obraz otevřel a ven vyšel Ron.

"Co tu chceš Malfoyi?" Nasadil rovnou ze začátku nepřátelský tón.

"Mohl bych si promluvit s Grangerovou?" Zeptal jsem se co nejklidněji to šlo. Ronovi ztuhly rysy v obličeji a zaťal pěsti tak silně, až mu křuply klouby.

"Sakra jak si ještě troufáš za ní dolejzat? Ráno jste chtěli abych vás nechal o samotě, a když potom jí potom dopoledne uvidím, řítí se celá uplakaná do ložnice! Nevím jak si to mám vysvětlit, ale už ti nedovolím, abys jí znova ublížil. Takže ne, nemůžeš jí vidět. A jmenuje se Hermiona, není to žádná tvoje Grangerová!" Obořil se na mě zrzek.

"Weasly, buď rozumnej, já jí nic neudělal." Protestoval jsem automaticky, ale doopravdy jsem moc dobře věděl, že za její utrpení můžu já, přestože ona to nejspíš neví.

"Běž! Vypadni Malfoyi, nemáš tu co dělat a nevěřím ti ani nos mezi očima." Řekl navztekaně Ron a začal mi obraz přibouchávat před nosem.

"No tak! Prosím?" Při slově prosím se mi jazyk překroutil o třistašedesát stupňů. Ale zabralo. Ron zamrznul na místě a pomalu se mi podíval do očí.

"Prosíš? Ty?" Pronesl nevěřícně.

"Jo, prosím. Nic jsem jí neprovedl, chci jí jenom pomoct." Oči se mi znovu zalily slzami, ale tentokrát se mi je podařilo potlačit. Ron neodpověděl, jen se rozhlédl po společenské místnosti. Z dívčích ložnic právě vycházela vysoká dívka, snědé pleti s dlouhými černými vlasy.