Lord Voldemort's Daughter (CZ, Harry Potter ff)

Kapitola 30.

Takže, ehm, jak začít. V první řadě si vyslechněte mé veliké pardon za to, že tak dva měsíce nic nevyšlo. Hned v druhé řadě Vam chci všem strašně poděkovat za o, že už je na příběhu víc jak 5,5K shlédnutí Děkuju moc a moc. Za takovouhle neaktivitu si to ani nezasloužím :( :D . Takže tato kapitolka je věnovaná všem, co se mnou stále mají trpělivost a i po takovéhle odmlce si kapču přečtou. Užijte si ji!

*Minule jste četli:*

Musím to nějak oznámit Hermioně. Musím jí říct pravdu. Zneuctil bych památku jejích rodičů... Nevím, jak se s tím vyrovná, ale pokud jí to řeknu, dám v sázku záchranu Trix. Jestli jí to řeknu, už mi dál pomáhat nebude... Musím si to nechat projít hlavou.
Lehnul jsem si do postele a okamžitě usnul.

-----------------------------------------------------

Noc byla strašná, budil jsem se hrůzou. Z toho co jsem udělal, co udělala Trix. Z tohohle všeho. Několikrát za noc jsem se s křikem zvedal z postele a následně kvůli únavě upadal do spánku. Když mě ráno v šest hodin probraly ze spaní opět výčitky svědomí, rozhodl jsem se, že jít znovu spát už nemělo smysl. Zvedl jsem se z postele a bosýma nohama si stoupl na ledovou zem. Přešel jsem k oknu a sledoval východ slunce. Potopen do vlastních myšlenek jsem přestal vnímat čas i prostor. Byl jsem najednou na světě jen já sám, ten nádherný východ slunce a mé myšlenky. Teď vypadaly jako velký černý mrak, takový ten, co předchází bouři. Čas utíkal jako voda. Voda, ve které bych se raději utopil, než abych čelil pravdě. Ale nedalo se udělat, čím bych si pomohl.

Po odbití sedmé hodiny jsem vyrazil na snídani. Snad tam Hermiona ještě nebude. Nedokázal bych se jí podívat do očí. Chudák, určitě ještě neví, co se stalo s jejími rodiči. A já bych jí to měl říct dřív, než to udělá Brumbál, který nejspíš dneska, nanejvýš zítra, bude o vraždě informován.

Z pokoje jsem vyšel po špičkách, a opatrně zaklapl dveře, abych nevzbudil svoje spolubydlící. Dnes nemám na nikoho náladu. Pomalu, jako duše bez těla, jsem se ploužil ven ze sklepení a bradavickými chodbami nakráčel do Velké síně. Nikde nebyla ani noha. Velká síň se zdála tichá a smutná. Všichni studenti si nejspíš užívali krásný zimní spánek a zachumlaní pod peřinou nemínili dříve než to bude nutné opustit teplo a pohodlí své postele.

Došel jsem ke svému obvyklému místu a usedl na studenou dřevěnou lavici. Vzal jsem do ruky konvici s čajem, který nikdy nechladne a ukrojil si kus mudlovské bábovky. Teplý černý čaj a cukr mi přinesly nevelkou útěchu. Ale lepší než nic. Po skromné snídani jsem se rozhodl zajít si ještě do pokoje, než mi začne vyučování. Štěstí mi samozřejmě nepřálo. Jen co jsem vystrčil paty z Velké síně, narazil jsem na Hermionu a Rona.

"Ahoj Draco!" Zavolala na mě Hermiona a Ron jen zakroutil očima. Viděl mě stejně rád, jako já jeho.

"Ahoj." Vyšlo ze mě přiškrceným, pisklavým hlasem, o kterém jsem ani nevěděl, že ho mám. Přišla na mě ještě větší vlna provinění, než kdy před tím. Zaplavila mě okamžitě. Navalila se mi do očí, uší, úst, až jsem měl pocit, že se topím. Začal jsem rychle dýchat a očima tikat mezi Hermionou a podlahou. Můj hrudník se zvedal a opět klesal v neuvěřitelném tempu. Po tváři mi stekla slza, kterou jsem se vší silou snažil potlačit.

"U Merlina, Draco, co se ti stalo?" Zhrozila se Mia. "Rone, prosím, nechal bys nás chvilku o samotě?" Požádala Hermiona svého kamaráda.

"Jasně." Povzdechl si Ron a vyrazil na snídani.

"Tak co se sakra děje?" Vyzvídala mě Hermiona. Proč nemůže radši jít a nestarat se? Proběhlo mi hlavou.

"Ne... to... já... nemůžu." Zašeptal jsem zničeně. Chudák Hermiona, jak jsem jí to mohl udělat... Najednou jsem ucítil neznámý tlak na moje vědomí a podvědomí. Hermionina empatická mysl se mě snažila pochopit, pomoct mi, ochránit mě. Pomalu pronikala k mým myšlenkám a ani si to sama neuvědomovala.

"Neboj se Draco. Už máme svitek. Brzo Trix zachráníme a všechno bude zase v pořádku." Řekla konejšivým hlasem Hermiona.

"Ne Mio." Řekl jsem a zhluboka se jí zadíval do očí. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem sice spáchal strašný hřích, který mi nejspíš nikdy neodpustí. Ale lhát jí a neříct jí pravdu, by byl hřích ještě větší. "Víš, nic není v pořádku." Zhluboka jsem se nadechl a chystal se jí říct pravdu. Když v tom se u nás zastavila profesorka McGonagallová.

"Nerada vás ruším, ale slečno Grangerová, pan ředitel Brumbál s vámi potřebuje okamžitě mluvit." Polkla McGonagallová, v očích smutek. "Pojďtě prosím se mnou."

"Samozřejmě." Odvětila Hermiona. Vydala se za svojí kolejní profesorkou a cestou se ještě jednou ohlédla. "Odpoledne si popovídáme!" Zavolala za mnou a usmála se. Potom zmizela ve víru ostatních studentů, co se zrovna hrnuli na snídani.

Ještě jednou všem co čtou mnohokrát děkuji. Moc to pro mě znamená a snad se brzo uvidíme u pokračování! Zatím ahoj!

Terka <3