Lord Voldemort's Daughter (CZ, Harry Potter ff)

Kapitola 32.

Minule jste četli:

"Mohli bysme se kouknout na ten svitek. A konečně Trix pomoct."

"To je dobrý Mio. Hlavně si odpočiň a dostaň se zpátky do normálu. Tohle počká, ty se musíš dát do pořádku."

"Já vím. Ale tohle mi  pomůže. Nebudu na ně muset tolik myslet, když budu pracovat na něčem  jiném." Vysmrkala se a odhodlaně zvedla dříve svěšená ramena.

"Jak myslíš."

"Začneme teď. Hned." Řekla a vstala. Z boty si vytáhla svitek a rotložila ho.

"Dokážeme to." Zaťala ruce v pěsti. Tak moc se snažila soustředit se na něco jiného než na její vlastní utrpení.

"Dokážeme." Přitakal jsem a společně jsme se pustili do čtení.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Přesto, že jsem byl v lektvarech vcelku dobrý, tento se mi zdál velice těžký. Hermiona četla nahlas.

"Je tu jenom příprava lektvaru, žádná úvodní nebo závěrečná řeč. Vypadá to tak neosobně. Takže, budeme potřebovat čtyři sušené lístky sutherlandia, odvar z dužiny stonu lichořešeznice, nektar netykavky fialové a dále blánu z dračího srdce, dva decilitrů krve malonožky a pár žahavých trichomů z crescet myrtus." Dočetla a položila pergamen na stůl, který se tu zrovna objevil na Hermionino přání. Na chvilku zavládlo ticho.

"Už je docela pozdě. Snape už nejspíš bude spát, můžu k němu doběhnout pro přísady." Nabídl jsem se.

"Dobře." Přitakala Mia. "Já zatím připravím ostatní věci. Ten lektvar se dá uvařit hned, takže zítra už ho budeme moci použít." Usmála se, ale na rtech se jí zračila bolest. V duchu jsem se zaradoval. Představa, že by už zítra mohla být Trix volná, byla velmi příjemná. Otočil jsem se na patě a zmizel z komaty. Když jsem se dostal ven, rychle jsem se kolem sebe. Nikde ani noha. Zamířil jsem tedy ke skladu s přísadami. Díky bohu, cesta tam proběhla bez sebemenších problémů, a tak jsem za necelých deset minut stanul přede dveřmi.

"Alohomora!" Zašeptal jsem a dveře se otevřely. Tiše jsem otevřel a pak za sebou zavřel. Hůlku jsem si rozsvítil a rozhlédl se po policích. Byl to trochu oříšek, ale po chvilce hledání se mi podařilo vše najít a po špičkách jsem se proplížil ven a zpět do komnaty.

Když jsem se vrátil, Hermiona stála mezi sporákem a linkou, na která byly asi tři kotlíky, jeden už naplněný vodou tak do poloviny. Přísady jsem položil na linku a optal se co budem dělat jako první.

"Nejdřív rozřízni stonek lichořešeznice a odděl dužinu. Tu potom hoď do toho kotlíku s vodou a nech to vařit. Já mezitím připravím blánu z dračího srdce."

"Dobře." Řekl jsem a udělal všechno přesně jak mi poručila.

"Co dál?" Zeptal jsem se, když jsem vhodil dužinu do kotlíku. Hermiona se otočila o vrazila mi do ruky jakousi kaši, která dříve bývala blánou z dračího srdce.

"Vem tohle a k tomu nadrť ty sušené lístky a trichomy. To dej do druhého kotlíku a zalij nektarem z netykavky a trochu podrť. Potom to dej vařit na deset minut." Opět jsem všechno poslušně udělal a Hermiona mezitím slila to kádinky odvar z dužiny lichořešeznice.

Deset minut uběhlo a já jsem sundal kotlík z plotny.

"Teď to budem muset nechat hodinu odležet." Povzdechla si Herm a oči se jí zaleskly.

"To nevadí." Usmál jsem se. "Pojď si něco zahrát, třeba šachy!" Dodal jsem až s přehnanou radostí v hlase.

"Ale mě šachy nebaví. Harry a Ron v nich byli vždycky lepší než já." Odbyla mě.

"Prosimtě, já taky nejsem žádný přeborník."

"No jistě." Odfrkla si Hermiona na oko a otočila se. Potichu jsem se za ní připlížil.

"Nebuď bábovka!" Řekl jsem a začal ji lochtat. Mia zapištěla jako malá holka.

"Okamžitě přestaň!" Ohnala se po mě, ale minula. Smála se až jí tekly slzy.

"Jednom když si se mnou zahraješ šachy."

"Tak dobře, dobře! Už přestaň!" Pustil jsem ji. Hermiona se ještě krátce zasmála a já musel taky. Byl jsem si jistý, že s ní ten čas uteče jako voda.

V šachách jsem nechal Miu vyhrát. A naštěstí to ani nepoznala. Bylo hezké vidět ji jak se raduje. Chtěla si zahrát znovu, ale mudlovská minutka nás upozornila, že hodina už uběhla. Oba jsme vyskočili na nohy a beželi k naší malé kuchyňce.

"Teď to musíme slít dohromady a vařit patnáct minut." Řekla Herm, a tak jsem popadl kádinku s odvarem a nalil ji do kotlíku s dračí blánou.

Poté jsme počkali patnáct minut.

"Teď to sundáme z plotny a přilejeme krev z malonožky." Vzal jsem tedy dva decilitry krve a nalil jej do lektvaru. S klidnou vodou se najednou začaly dít neobvyklé věci. Lektvar začal skučet a sípat, prskat a točit se jako vír.

"Tohle by se mělo dít?" Zeptal jsem se polekaně. Hermiona naštěstí přitakala a ukázala na poslední odstavec v pergamenu, kde se psalo to stejné co se mi před chvilinkou naskytlo k vidění. Po chvíli se lektvar uklidnil a nabral rudý nádech. Podívali jsme se na sebe a oba se vitězoslavně usmáli.

"Už se nemůžu dočkat." Řekl jsem nadšeně.

"To jsme dva!" Zajásala Mia a skočila mi kolem krku. Zaskočilo mě to, ale hned jí obětí opětoval.

"Dokázali jsme to!" Spadl mi kámen ze srdce. Teď už bude všechno jak má být.

Ahojte lidi, opět jsem se dostala k psaní, jelikož mě postihla angína 😃 Takže očekávejte kapitoly 😃😊 Sice to nevypadá, ale příběh už se opravdu blíží ke konci 😊 ale jestli se tu najde někdo komu se můj styl psaní líbí, tak nezoufejte, chystám se napsat svůj vlastní příběh 😊 a potom určitě i znovu fanfikce 😊😃

Děkuju všem co stále čtete,

Terka ❤