Lord Voldemort's Daughter (CZ, Harry Potter ff)

KAPITOLA 4:

Trix radši nikomu neřekla, co se chystala tu noc udělat. Měla zvláštní a téměř určitě pravdivou domněnku, že by se jí to Harry, Ron a Hermiona snažili rozmluvit. Popřípadě že by se tam chtěli vydat s ní, a to by rozhodně nedopadlo dobře.

Zvedla se od stolu ve Velké síni jako jedna z prvních, a protože byla po dnešním famrpálovém tréninku unavená, šla si rovnou lehnout. Ještě předtím však došla popřát Harrymu, Hermioně a Ronovi dobrou noc. Takhle si snad nikdo z nich nepomyslí, že není všechno tak, jak má být.

Vyběhla nahoru do dámské ložnice a rovnou popadla deník. Zapsala si své pocity z posledních dní, svůj plán a potom si jen tak kreslila, co ji napadlo. Hodiny utíkaly rychle, a než se nadála, bylo půl jedné v noci. Čas vyrazit.

Ve společenské místnosti si přes sebe přehodila neviditelný plášť, který si vypůjčila od Harryho, a zamířila rovnou k chlapeckým ložnicím. No, vlastně si Harryho plášt nepůjčila. Spíš si ho vypůjčila bez jeho vědomí. Vzpomněla si, jak ho včera přišla ukradnout. Od Hermi si zjistila heslo do koleje a pak stačilo jen počkat, až budou všichni na obědě. Bez větších obtíží prošla přes portrét Buclaté dámy a v ložnicích prohledávala Harryho kufry, dokud plášť nenašla. Když si ho dnes oblékla, zjistila, že voní stejně jako on. A je to krásná vůně.
Plán byl prostý. Najít dopis, udělat duplikát a zmizet rychleji, než si stihne někdo všimnout. Pokud se nikdo neprobudí, proběhne vše tak, jak má. Trix byla velmi nervózní, a ruce se jí potily, jak pevně svírala hůlku a plížila se nahoru do schodů. Vešla do ložnice a sundala si neviditelný plášť, který by jí překážel při hledání. Našla Dracovu skříň a začala se v ní hrabat. Uviděla jsem dopis. Radši ho ani nečetla a rovnou se pustila do dělání duplikátu. Spěchala ale příliš, a proto si nevšimla, že Draco není ve své posteli.

"Geminio" řekla Trix a namířila hůlkou na dopis. Když dodělala duplikát, dveře se nečekaně otevřely a dovnitř vešel Draco.

„Vím, že tu jsi, Trix!" řekl ledovým hlasem a hodil jí k nohám deník. Nebyla schopna slova. Jak se k němu sakra dostal? Musela mu ho dát ta blbka. Ano, určitě to byla Pansy, Draca zbožňuje. Pomyslela si Trix. Draco ji propaloval výhrůžným pohledem. Nevěděla, co říct. Věděla jen, že z toho se jen tak nevykroutí. Pořádně s ním nemluvila už 3 roky, a když ano, nebyl to zrovna přátelský rozhovor.

„No a co! Mám právo to vědět!" Rozčílila se Trix.

„Zrovna teď to není tvoje věc!" Odporoval Draco.

„Ale je!" Trix měla samozřejmě pocit, že má stejné právo jako Draco, si ten dopis přečíst.

V průběhu hádky si zastrčila duplikát do zadní kapsy tak, aby to Draco neviděl.

„Dej mi ten dopis." Řekl Draco jeho obvyklým rozkazovacím tónem. Poslušně mu dopis odevzdala a tvářila se při tom hrozně nešťastně. Ale uvnitř jásala radostí, Draco netušil, že má u sebe ten duplikát. Když jí bral dopis z ruky, měla dojem, že v jeho tváři uviděla stín smutku a soucitu. Ale sama tomu nevěřila, žila v domnění, že její přátelství s Dracem dávno skončilo, a že on ji nesnáší. Potom se sebrala, zvedla deník ze země a naštvaně odkráčela z pokoje. Nezapomněla při odchodu pořádně třísknout dveřmi, čímž probudila většinu chlapců v ložnici. Už se nemohla dočkat, až si konečně přečte ten dopis.

Milý Draco, tak je to tady, náš Pán se vrátil a Smrtijedi znovu budou vládnout světu, a ty, Draco, už brzy budeš jeden z nás. Budeš to mít u Pána Zla dobré a my taky, koneckonců už léta se staráme o jeho jedinou dceru. Pán Zla z ní chce udělat jeho pravou ruku. Takže se domnívám, že v Bradavicích jste oba tento rok naposledy, ale Trix to neříkej, mám dojem že by na to mohla reagovat trošku jinak než si Pán Zla myslí. Bude nejlepší když jí to on sám vysvětlí.

S láskou,

Tvá matka.

Ne, ne, ne to snad není možné! Panikařila Trix. Nemohla tomu uvěřit, nechtěla tomu uvěřit, a kdo by chtěl. Četla si dopis pořád dokola a dokola, a stále doufala, že se najednou probudí. Ale neprobudila, byla to pravda.
Lord Voldemort, ten Lord Voldemort byl její otec. A ona se měla stát jeho stoupenkyní. Ale nechtěla, hrozně moc nechtěla. Všechny ty věci, které Voldemort dělal, jí byly proti srsti.
Chvíli měla na krajíčku, ale dlouho to nevydržela a z očí jí vytryskly horké slzy rozrušení a vzteku. Pomalu jí docházelo, že je v pořádném průšvihu. Po těch letech si myslela, že hůř už být nemůže, bohužel to však nebyla pravda. Přála si, aby ten dopis nikdy nespatřila.

Celou noc nezamhouřila oči. Na spánek byla až moc v šoku. Jakmile padla sedmá hodina raní, běžela i s dopisem do velké síně. Nezamířila ale ke zmijozelskému stolu, jako obvykle, nýbrž k nebelvírskému. Když našla Harryho, Rona a Hermionu, rovnou je, a to doslova, odtáhla na dívčí záchody, kde touto dobou nebyla ani noha. Když konečně byli všichni sami, pustila se do vypravování.

Když dopověděla, co se událo v noci a co stálo v dopise, zůstali na ni jen zmateně zírat.

„Takže," promluvil váhavě Harry.

„Ty jsi dcera Voldemorta?" Trix přikývla, a ty protivná slzy se začaly opět drát ven. Hermiona ji začala utěšovat a říkala, že spolu to zvládnou, jenomže v tom byl jeden háček, tohle se zvládnout nedalo. I kdyby se pokoušela před ním ukrývat, On by si ji našel. A co na tom bylo nejhorší, že druhá část Trixiina vědomí, ho dokonce poznat chtěla. Koneckonců, kdo by nechtěl znát svého otce?