Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

9. Kapitola

... "Hermiona Grangerová!"

Vše se ve mně sevřelo. Najednou jsem byla víc nervóznější než před odjezdem. Cítila jsem, jak celá rudnu a nervózním krokem jsem vykročila ke stoličce. "No tak, uklidni se. Uklidni se!" 
přikázala jsem si a hluboce jsem oddychovala. Celou dobu, co jsem ke stoličce šla mě sledovala celá Velká síň. Všude bylo takové ticho, takže kdybych upustila špendlík, tak jej uslyším cinknout. Došla jsem až ke stoličce a roztřeseně jsem se na ni posadila. Profesorka McGonagallová mi nasadila klobouk, který mi okamžitě spadl přes oči. 
"Velmi chytrá hlava. Ty budeš určitě Havraspár. Ale co to tu vidím, máš víc odvahy než všichni ostatní před tebou, takže bys mohla do Nebelvíru. Jenže v Havraspáru bys vynikala. Ty jsi druhý člověk, u kterého váhám. Jsi chytrá a umíš používat logiku, ale zase máš velkou odvahu a jsi spravedlivá."
Zatetelila jsem se blahem. Jsem teprve druhá, u koho klobouk váhal. A řekl mi, že jsem chytrá a odvážná. 
"Záludná to otázka. Odpovím na ni tak, jako minule. Budiž to tedy NEBELVÍR!"
Poslední slovo klobouk vykřikl tak nahlas, aby jej slyšel i poslední človíček ve Velké síni. Stůl po pravé straně vybouchl ohlušujícím jásotem. Seskočila jsem ze stoličky a sundala jsem si klobouk. Se zářivým úsměvem jsem jej vrátila profesorce McGonagallové a vydala jsem se ke stolu své nové koleje, kde jsem se posadila vedle vysokého mladíka s rudými vlasy, nápadně podobnému Ronovi Weasleymu. "Ahoj, já jsem Hermiona." představila jsem se mu.
"Rád tě poznávám. Já jsem Percy Weasley. Jsem prefekt, takže kdybys cokoliv potřebovala, zeptej se mne." odpověděl nadutě a důležitě mi potřásl rukou. 

Zařazování pokračovalo až jsem zaslechla to jméno, které jsem slyšet chtěla: "Draco Malfoy!"
Malfoy vyšel z davu. Nesl se jako páv, nos měl nahoru a namyšleně se usmíval. Sedl si na stoličku a sotva se klobouk dotkl jeho hlavy, tak vykřikl: "ZMIJOZEL!" 
Stůl na druhém konci síně než byl ten náš začal jásat a tleskat. Malfoy si sundal klobouk a vydal se ke svému stolu. Ještě předtím se však podíval k našemu stolu, a když se naše pohledy setkaly, mrkl na mě...

_____________________________________________

S trhnutím jsem se probudila. Už asi po třetí se mi zdál jeden a ten samý sen o mém prvním dni v Bradavicích. Pokaždé jsem se probudila uprostřed  noci s propoceným pyžamem. Vůbec netuším, co mě na tom snu děsí. Není to noční můra ani nic podobného, jen mě asi pořád děsilo to Dracovo mrknutí. Od té doby se ke mně totiž choval opravdu škaredě. Pamatuji si, když mě ve druhém ročníku poprvé nazval mudlovskou šmejdkou. Od té doby mě tak nazval tolikrát, že jsem si na to už zvykla, ale když jsem to slyšela poprvé, tak jsem polovinu noci probrečela. Hodně se mi od jeho nadávek ulevilo ve třetím ročníku, tehdy jsem jej uhodila. Týden potom chodil s monoklem na oku. Potají jsem se mu smála, ale zároveň jsem se cítila provinile. Snažila jsem se mu i omluvit, ale pokaždé, když jsem se o to pokusila, tak mě přemohla má hrdost a otočila jsem se k němu zády. Vždy poté vykřikl něco, čemu se celá ta jeho parta smála ještě u večeře a já měla jen větší chuť jej uhodit ještě jednou.

 Když jsem se dostatečně uklidnila, podívala jsem se na hodinky. Bylo půl třetí ráno! Všude okolo byla tma, jen měsíc prosvítal skrze nebesa na mou postel. Roztáhla jsem je a rozhlédla jsem se kolem dokola po mých spolubydlících. Všechny spokojeně oddechovaly, jen Parvati, která ležela napravo ode mě něco mumlala. Potichu jsem vylezla z postele, obula jsem si pantofle, popadla pletení a hůlku a vyšla jsem z ložnice. Sjela jsem po skluzavce do společenské místnosti a usadila jsem se do nejpohodlnějšího křesla, které jsem našla. Namířila jsem hůlkou na zbytky ohně v krbu a ten se rozhořel větším plamenem a zalil společenskou místnost příjemným teplem. Položila jsem hůlku na opěrku křesla a rozdělala jsem si pletení. 
Dala jsem se do pletení další malé čepičky pro domácí skřítky...