Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

18. Kapitola

Další kapitolka na světě! 
Poslední dobou jsem si navykla poslouchat při psaní písničky, které by se k téhle fanfikci hodily. Pár jsem jich našla a poslouchám je pořád. Nejvíc asi od Alan Walker - Sing me to sleep a potom od Rachel Platten - Fight song, protože ty se mi do kontextu hodí opravdu moc. Teda alespoň do kontextu Dracova pohledu... Pokud mě nechápete, najděte si text :D Fight song mám kdyžtak ve druhé práci :D <3 
Jinak Good luck se čtením! <3

Hermiona

"Proč zrovna Potter?!" ozval se Zachariáš Smith.
"Protože on se na to hodí nejvíc. Nikdo z nás neodolal Vy-víte-komu třikrát po sobě..."
"Ve druhém ročníku zabil Baziliška mečem, co má Brumbál v pracovně," přerušil mě Neville.
"Ve třeťáku bojoval se stovkou mozkomorů," doplnil jej Ron
"A předloni stanul tváří v tvář osobně s Vy-víte-kým," dořekla jsem za ně. "Takže opravdu nemáme důvod k tomu, aby nás učil někdo jiný." 

"Mohl by nám Potter říct, jak zemřel Cedic?" zeptal se Dean Thomas.
To Harryho dopálilo. "Jestli jste přišli jen kvůli tomu, aby jste se dozvěděli, jak zemřel Cedric Diggory, tak můžete zase vypadnout. O jeho smrti tu mluvit nehodlám," zahřměl přes celý salonek, po kterém se najednou rozprostřelo ticho. 

"Opravdu dokážeš vykouzlit fyzického Patrona?" zeptala se zastřeným hlasem Lenka.
Byla jsem jí neskutečně vděčná, protože alespoň odlehčila situaci.
"Ano," odpověděl jí Harry.
"A jakou má podobu?" zeptala se ještě.
"Jelena."
"Páni!"
"Ano, páni. A je toho ještě dost, co Harry dokázal. Proto by nás měl učit on. Kdo je pro?"
zeptala jsem se.
Všichni, dokonce i Zachariáš Smith zvedli ruku. "Výborně," zašeptala jsem si pod vousy.
"A teď, jak se budeme jmenovat?"
"Co třeba Protiumbridgeovská liga?" navrhla Angelina Johnsonová.
"Nebo Ministerstvo kouzel - spolčení hlupců?" přidal se Fred.
"Měli jsme na mysli něco, co nás hned neprozradí," namítla jsem.
"Branná aliance? A zkratu by to mělo BA," navrhla Cho Changová.
"BA zní dobře," přitakala Ginny, "Ale mnohem lepší by byla Brumbálova armáda, protože té se ministerstvo bojí nejvíc ne?"
Ozvalo se všeobecné mručení v souhlas.
"Souhlasíte tedy všichni s názve Brumbálova armáda?" zeptala jsem se jako správná organizátorka. Stoupla jsem si, abych mohla spočítat hlasy. Nikdo nebyl proti.
"Dobrá, a poslední otázka, kde se budeme scházet?"
"V Chroptící chýši?" navrhla Ginny.
"Tak tam mě nedostaneš ani omylem!" shodil její návrh Ron. A měl pravdu, navíc bychom se tam nevešli.
"Třeba v nějaké opuštěné učebně," navrhl místo toho.
"Tam by nás mohli snadno najít. Musíme najít něco, kde nás nikdo nenajde, ale my budeme vědět, že to tam je," řekla jsem tajemně. 
"Dokud to místo nenajdeme, nebudeme se scházet. Nehodlám riskovat to, že bychom se nechali chytit už při první lekci," ukončila jsem diskuzi a zvedla jsem se ze židle na důkaz toho, že je schůze u konce.
"Na stůl u dveří vám dám pergamen, do kterého se podepíšete než odejdete. Tím stvrdíte, že se budete účastnit a nikomu nevyzradíte naše tajemství."
Všichni se začali zvedat a postupovat ke dveřím, kde se podepsali, odevzdali peníze Fredovi Weasleymu za ten máslový ležák a poté se začali po malých skupinkách trousit z lokálu.

.     .     .

"Já myslím, že to vyjde," řekla jsem, když jsme se z Prasečí hlavy vymotali i my tři. 
"Já z toho mám taky dobrý pocit," přitakal Ron. Už se začínalo smrákat, a tak jsme se vydali na zpáteční cestu do Bradavic. Míjeli jsme krámky, které pod silnou pokrývkou sněhu vypadaly jako z pohádky a poslední skupinky bradavických studentů, kteří šli ještě na chvíli ke Třem košťatům a pár odvážlivců i k Prasečí hlavě. 

Najednou mě zamrazilo a málem jsem se zastavila. O jednu zídku se opíral Malfoy a zíral na mě. V ruce držel balíček z Medového ráje a na hlavě měl kožešinovou čepici. Ledabyle se o tu zídku opíral a zíral na mě. Vpaloval se do mě pohledem, který mě donutil mu ho oplatit. Byl to vřelý pohled, jakoby se mi chystal něco říct. Něco důležitého. Jenže co?
Když si všiml, že ho pozoruji také, usmál se. Ten úsměv byl krásný, milý, upřímný. Mé tělo mě zradilo a podlomila se mi kolena. Usmála jsem se na něj také, určitě jsem se i červenala, protože mi horkost stoupla do hlavy a já měla pocit, že uletím.
"Hermiono, ehm, jsi v pořádku?" vytrhl mě z náhlého obluzení Ronův drsný hlas. 
"Jo jsem, proč bych nebyla?" 
"Najednou jsi zmlkla a to je u tebe neobvyklé. A taky se nějak přitrouble usmíváš," vysvětlil.
"Já se neusmívám!" vyhrkla jsem na něj a rychle jsem se vzpamatovala. Narovnala jsem se, uhladila jsem si nepoddajné vlasy a naposledy jsem se otočila. Pořád tam byl, opíral se o zídku a sledoval každý můj krok. A pořád se usmíval...

Draco

Celou dobu, co jsem poslouchal jsem se musel usmívat. To si jako vážně myslí, že se na to o nějaké době nepřijde? Tak dobře se jim to utajit nepovede. Beztak někdo nedokáže udržet jazyk za zuby. 

A ty názvy. Protiumbridgeovská liga? Branná aliance? Brumbálova armáda? Jeden víc k smíchu než druhý. Nu což, jsou to ještě děti.

Když jsem zaslechl šoupání židlí, domyslel jsem si, že už to skončilo, takže jsem okamžitě vstal ze svého místa a odešel. Ani jsem se nerozloučil, protože jsem opravdu spěchal. Dobře, spěchal jsem jen ven z lokálu. Jakmile jsem vyšel ze dveří zmírnil jsem krok a vzal jsem si z balíčku šumivou bzučivku. Ultradlouhé uši jsem si zastrčil do kapsy. Za sebou jsem zaslechl smích a výkřiky, jak se začali trousit z hospody i ostatní. Znovu jsem nepatrně zrychlil a opřel jsem se o zídku před Taškářem. Sledoval jsem ty lidi z Nebelvíru, Mrzimoru a Havraspáru, jak se smějí, házejí po sobě koule sněhu a shazují si čepice. Já ale čekal na něco jiného.

A dočkal jsem se. Byl jsem o tu zídku opřený asi deset minut, když jsem uslyšel jejich hlasy. Bavili se o tom, jak jim to vyjde. Když se blížili ke mně, zíral jsem Hermioně přímo do očí. Všimla si toho a pohled mi opětovala. Usmál jsem se na ni tak, jak nejlépe mi to šlo, vlastně jsem se na ni usmál tak, jak by se na ni usmál zamilovaný kluk. Její reakce mě překvapila. Byl jsem celou dobu přesvědčen, že mě nenávidí, ale asi je to opak. Usmála se totiž taky a celá zrudla. Klidně bych se i vsadil o to, že se jí slabě podlomila kolena. 
"Ty mě ještě budeš milovat," řekl jsem tlumeně, odlepil jsem se od zídky a vydal jsem se zpátky do školy, protože se už začalo smrákat...

 Pfuuu, mám nějakou plodnou chvíli.. :D 
Doufám, že se kapitolka líbila <3