Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

EPILOG - Always?

Vždy jsem chtěla nějaký svůj příběh dopsat až do konce a u tohohle se mi to povedlo. Opravdu nesmírně si vážím veškeré vaší podpory a hvězdiček a prostě toho všeho. Nikdy jsem moc nebyla na děkovačky, takže doufám, že vám bude stačit alespoň tohle... Byli jste naprosto skvělí! <3 <3 

Popravdě, když jsem tento epilog psala, tak se mi chtělo brečet, protože se mi nechce odcházet z tohohle světa. Ze světa, ve kterém se děje všechno podle mě... :D Myslím, že začnu psát další Dramionku... >.< 

A já myslím, že se rovnou můžeme vrhnout na to ne? Tahle část bude trochu delší, protože je to koneckonců ten epilog... :D 
Takže u tohohle příběhu naposledy: Good luck se čtením! <3

P.S. Na konec Vám hodím pár odkazů = písničky, co jsem pro tuhle FFku našla a myslím, že se k ní i hodí... Hodím Vám sem lyrics video, takže uvidíte i text, proč jsem ji k tomuhle příběhu přihodila... :D <3 Doporučuji si je poslechnout <3 :*

Hermiona

Déšť hlasitě bubnoval do desek, které jsem si nadzvedla nad hlavu, abych měla alespoň nějakou ochranu. Rozběhla jsem se po ulici a hledala jsem tu správnou odbočku, co mě zavede ke známé telefonní budce, díky níž jsem se každý den dopravovala do práce. Stále jsem nepřišla na chuť splachování se do toalet. 

"Konečně!" zajásala jsem a přiklusala k budce.  Sundala jsem desky a oklepala je. Kopnutím jsem otevřela dveře a pozpátku jsem vešla do budky. Desky jsem ještě naposledy otřela rukou, abych je alespoň nějak osušila a otočila jsem se k přístroji, který už se mě ptal na jméno. "Hermiona Grangerová, Odbor pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci."  

"Děkuji vám," ohlásil přistroj typickým ženským hlasem, jež jsem znala už od pátého ročníku.

Výtah se dal do pohybu. Sledovala jsem, jak se kolem mě začíná pomalu rozšiřovat tma v důsledku toho, že se mnou kabina klesala do podzemí. 

Jakmile jsem vystoupila, kabina v mžiku zmizela a kolem mě se rozprostírala obrovská hala Ministerstva kouzel.  

Flashback

Moje první cesta do práce dopadla katastrofálně. Své první místo jsem dostala na Odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci. Skoro vůbec jsem se o něj neucházela, jen jsem si podala žádost. Práci jsem dostala okamžitě. Bylo až nadmíru zajímavé, že práci dostali nejdříve ti, co se podíleli na obraně Bradavic a byli považování za torzo Fénixova řádu. Důsledkem toho, jsem osobně znala asi dvě třetiny zaměstnanců Ministerstva. Mělo to i své výhody.   

Tehdy jsem šla na Ministerstvo s panem Weasleym. Poprosila jsem ho, jestli by mi neukázal, kudy tam jít. Na Ministerstvu jsem zatím trefila jen na odbor Záhad, ale ten mi byl k ničemu. 

Tak mě tedy vedl pan Weasley. Celou cestu se mě vyptával, jak se s Ronem máme a kdy už se dočkají vnoučat. Bylo mi opravdu trapné mu vysvětlovat, že zatím děti nechceme. Ale on se i tak dál vyptával. "Víte, my už jsme s Molly staří a rádi bychom chovali jiná vnoučata než ta od Billa a Fleur," dodal vždycky. Já jen přikývla a zahloubala se víc do přemýšlení, jak to jen dnes dopadne. 

Do kanceláře jsem přišla o deset minut později. " UAAA" vykřikla jsem, když se mi na vysokých podpatcích zvrtly nohy a já upadla. Veškeré papíry, co jsem měla v rukou se rozletěly po celé kanceláři. 
"Dobrý den slečno Grangerová," ozvalo se nade mnou. 

Nadzvedla jsem se na kolenou a vzhlédla jsem. V jednom z pohodlných, smaragdově zelených křesílek seděla Mafalda Hopkirková, žena, za kterou jsem se předloni vydávala. Dodnes pro mě bylo setkání s ní velmi ponižující.