Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

27. Kapitola

Ahojky! Máme tu další kapitolku, která bude asi další z mnoha kapitol o ničem... ♥
Ale i tak doufám, že se bude líbit! <3 
Good luck se čtením!! <3 

Taky bych chtěla strašně moc poděkovat za 2000 přečtení. Neskutečně si toho vážím, protože se mi to ještě nikdy nepovedlo... :D Miluju vás! ♥

Hermiona

Profesorka McGonagallová po celou cestu do ředitelny neřekla ani slovo. Nevěděla jsem, jestli se za mě stydí nebo jestli je tak rozzlobená, až ztratila hlas. Stejně jsem nepochopila, proč jdeme do ředitelny, když ten problém nebyl tak závažný.  

Když jsme však zabočily za roh, celá se rozohnila. "Jak jste si to mohla dovolit? Zrovna Vy, slečno Grangerová! Právě od vás jsem očekávala jistou rezervovanost."

Absolutně jsem nevěděla, jak jí mám na ty otázky odpovědět. Jazyk se mi nervozitou a hanbou přilepil k patru. Šla jsem se skloněnou hlavou, kladla jsem nohu před nohu místy jsem pokukovala po Pansy. Ta si vykračovala jako páv, hrdě se nesla a nadskakovala na špičkách. Kdyby byla hezká, přirovnala bych jí k víle. To by ale hezká být musela.

Zastavily jsme se před mnou známým chrličem. Profesorka McGonagallová pozvedla ruce a zahřměla heslo: "Máslový ležák!"

Chrlič okamžitě uskočil a zpřístupnil nám vchod do pracovny. Profesorka nám pokynula, abychom vešly dovnitř. Najednou jsem se celá rozklepala. U Brumbála jsem byla tolikrát, ale nikdy v rámci trestu. Co když mě vyloučí?

.     .     .

Když jsme vešly do pracovny, obklopil nás známý klapavý zvuk stříbrných přístrojů rozestavěných na stolcích na tenkých nožkách všude po obvodu pracovny. Profesor Brumbál tam nebyl. "Počkejte tady," řekla profesorka a odešla. 

Posadila jsem se na schody a složila jsme si ruce pod hlavu. 
"Stejně je to všechno tvoje vina. Kdybys to netáhla s Dracem, mohly jsme teď spokojeně sedět ve vyučování," zasyčela na mě Pansy.
Zvedla jsem hlavu. "Můžeš toho už laskavě nechat?"
"Nechat čeho?" zeptala se. Až moc předstírala, že to nechápe. 
Vstala jsem a přešla jsem k ní. Držela jsem se však na úměrnou vzdálenost, protože jinak bych po ní zase vyskočila a tentokrát jsem se obávala, že bych jí jen za vlasy nezatáhla. "Chápu, že ho miluješ, že se snažíš, aby se k tobě vrátil. Ale tímhle si ho jen odradíš! Už to konečně pochop ty náno!" 

Je zvláštní, že zrovna já radím Pansy, jak získat kluka, kterého miluju. A on miluje mě. 

"Nepleť se do mě. Já sama dobře vím, co dělat," vyjela na mě. "Ty si snad myslíš, že nevím, jak to doopravdy je? Snad si nemyslíš, že já nevím o tom nápoji lásky, cos mu po celou tu dobu lila do pití?"
"O čem to u Merlina mluvíš?"
Pansy ke mně přešla a vrazila mi ten její mastný obličej přímo před oči. "Ty si snad myslíš, že by se do tebe někdy dokázal zamilovat? Do mudlovské šmejdky?!"

"Slečno Parkinsová!" ozvalo se za námi. Obě dvě jsme leknutím nadskočily a otočily se ve směru hlasu. Na zápraží stál profesor Brumbál a zkoumal nás skrze půlměsícové brýle. Netvářil se tak mírumilovně jako vždy. Tentokrát se na nás koukal zklamaným a trochu znechuceným pohledem. 

"Pane profesore, ona si začala!" odskočila ode mě Pansy a ukázala na mě. Já jsem radši mlčela. Nehodlala jsem profesora Brumbála zklamat ještě víc.
"Děkuji vám, slečno, ale myslím, že pro tentokrát je vina na vaší straně," usměrnil ji Brumbál klidně. Přešel ke stolu a posadil se do velikého křesla.
"Doslechl jsem se, že se ve škole dějí nějaké křivdy. Proto jsem si vás také nechal zavolat. Doneslo se mi, že strůjcem tohohle všeho jste vy, slečno Parkinsová," řekl mírně a upřel svůj pohled na Pansy.