Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

3. Kapitola

A máme tu další kapitolu.. :)

Prošla jsem za Brumbálem do ulice. Pusa se mi úžasem otevřela a nešla zavřít, jak bylo všechno kolem krásné a kouzelné. Byly tam obchody s knihami, kouzelnickými hábity, kotlíky na vaření lektvarů a kouzelnické hůlky. "Tady všude si budeš kupovat své kouzelnické pomůcky, ale nejdřív ti musíme sehnat nějaké peníze." řekl Brumbál a vedl mě ulicí, která byla přeplněná kouzelníky a čarodějkami, k velké budově podivného vzhledu. Vypadala poněkud křivě, ale i tak byla stabilní. U vchodových dveří stáli dvě podivné stvoření. Nebyly ani hezké, ani ošklivé. Měly dlouhé, křivé nosy a sledovali nás upřenými pohledy. Jakmile spatřili Brumbála, hluboce se uklonili a otevřeli nám dveře do obrovského sálu. "Tohle je kouzelnická banka u Gringottových. Sem si všichni kouzelníci ukládají své peníze a cennosti. Každý vlastní jeden z mnoha trezorů, které jsou kryty kilometry pod ulicemi Londýna." vysvětloval mi Brumbál tlumeně, zatímco jsme procházeli k velikému pultu, u kterého seděli další mužíci. "Tohle jsou nějací skřítci?" zeptala jsem se opatrně. Měla jsem takový divný pocit, že se mýlím. Albus Brumbál se zasmál a zastavil se. "Tohle," řekl a ukázal na ty mužíky, "Tohle jsou skřetové. Hlídají veškeré kouzelnické zlato, které je tu uloženo. Jejich banka je to nejbezpečnější místo na celé planetě."
Hlasitě jsem polkla. Albus Brumbál mě trochu vyděsil. Dali jsme se znovu do kroku. Místnost byla opravdu veliká, dlážděná bílým mramorem. Podél stěny se táhl dlouhý dřevěný pult, za kterým seděli skřetové a vážili na malých vahách zlato nebo zlatnickým kukátkem zkoumali drahokamy. Albus Brumbál přešel k jednomu obzvlášť škaredému, který zrovna zkoumal diamant velikosti křepelčího vejce.  Skřet vzhlédl od své práce a pokývl hlavou. "Potřebuji jednoho vašeho zaměstnance, aby nám otevřel trezor číslo devět set dvacet tři." řekl Albus Brumbál.
"Máte klíč?" zeptal se skřet nakřáplým hlasem.
Albus Brumbál přikývl a vytáhl hůlku. Lehce s ní mávnul a na pultě se objevil malý zlatý klíček. Skřet si jej pozorně prohlédl a pokynul dalšímu skřetovi, který stál u nejbližších dveří. "Tady Rohoon vás k trezoru zavede." řekl a vrátil se ke své práci. "Děkuji." řekl Albus Brumbál a vydal se za Rohoonem. Šla jsem za ním. Rohoon nás vedl dlouhou chodbou k malému nástupišti. Rohoon pískl a odněkud přijel malý vozík s jediným malým světýlkem. "Prosím" řekl Rohoon s divným tónem hlasu a pokynul nám. Albus Brumbál mi pomohl nasednout a pak se usadil vedle mě. Rohoon se usadil před nás a poklepal na bok své sedačky. Vozík vyrazil dopředu závratnou rychlostí. Fičeli jsme chodbami nahoru dolů, doprava a doleva. Podívala jsem se na Albuse Brumbála. Vlasy a vousy mu vlály ve větru vyvolaném tou obrovskou rychlostí. Opětoval mi pohled a usmál se. Usmála jsem se na něj taky, ale pak už jsem jen sledovala cestu. Jeli jsme krátkou chvíli, pak vozík prudce zastavil. "Trezor číslo devět set dvacet tři."  řekl Rohoon a pokynul nám ke dveřím. Albus Brumbál vystoupil a přešel ke dveřím. Neohrabaně jsem vylezla z vozíku taky. "Tohle je tvůj trezor. Bradavice ti do něj začaly ukládat peníze od té doby, co jsi se narodila." řekl a podal Rohoonovi klíč. Ten trezor odemčel a otevřel těžké dveře. Zevnitř se vyvalila oblaka fialové páry a pak se mi vyskytl pohled na něco ohromujícího. Trezor byl plný zlatých, stříbrných a bronzových mincí. Albus Brumbá se sehnul a  popadl hrst zlatých mincí. "Tohle," podal mi jednu, " jsou galeony." Podal mi stříbrnou "Tohle jsou srpce." A nakonec mi podal jednu malou bronzovou. "A tohle jsou svrčky. Jeden galeon vydá za sedmnáct srpců a jeden srpec platí za dvacet devět svrčků." Všechny mince dal do malého koženého váčku a podal mi jej. "Tohle si pořádně schovej." mrkl na mě a vydal se zpátky k vozíku. Následovala jsem jej a posadila jsem se. Rohoon zamkl trezor a klíček nám vrátil hned, jakmile se usadil před nás. "Jako první ti půjdeme koupit hábity." řekl Brumbál hned, jakmile jsme vyšli z banky. Zamířili jsme tedy k obchodu madame Malkinové, která prodávala kouzelnické hábity. Uvnitř to krásně vonělo vanilkou. Madame Malkinová byla kyprá žena s dlouhými hnědými vlasy. "Poprvé do Bradavic drahoušku?" zeptala se, když mě uviděla. Přikývla jsem. 
"Tak se tu postav, já si tě přeměřím." řekla a pokynula na stoličku, která stála za plentou. 
"Zdravím vás Manoro." řekl Albus Brumbál, který právě vstoupil. "Dobrý den Albusi, co vás přivádí?" zeptala se jej vesele madame. "Jsem tu se slečnou Grangerovou." řekl a ukázal na mě. Madame důležitě přikývla a dál už se neptala. 

Na Příčné ulici jsme strávili celé odpoledne. Nakoupili jsme spoustu knih v obchodě, který se jmenoval Krucánky a Kaňoury,  hůlku u pana Ollivandera a další spoustu přísad do lektvarů v lékarně. Ve všech obchodech se prodavači přátelsky bavili s Brumbálem a on jim jejich milé chování opětoval. Když jsme vešli zpátky do Děravého kotle, Albus Brumbál mi ještě koupil v baru citronovou zmrzlinu, která byla mnohem lepší než v našem světě. 
"Tak, máme všechno. Už ti jen řeknu, jak se dostaneš na nástupiště devět a tři čtvrtě."
Poposedla jsem si na plastikové sedačce a pozorně jsem Albuse Brumbála sledovala. 
"Na nástupiště se dostaneš velice snadno. Stačí, když projdeš zdí mezi nástupišti devět a deset. Nejdříve se asi budeš bát, ale věř mi, nebude tě to bolet." Albus Brumbál se na mě usmál.
"A teď bychom měli jít. Tví rodiče na tebe určitě čekají." dodal a zvedl se. Napřáhl ruku a já jsem pochopila, že se zase přemístíme. Připravila jsem se na ten odporný pocit a chytila jsem se jej.
Během okamžiku jsme stáli na zadním dvorku našeho domu. 

"Děkuji vám pane. Nashledanou." řekla jsem a otočila jsem se k domovu. U dveří  jsem se ještě obrátila, že Brumbálovi zamávám, ale on už tam nestál. Pokrčila jsem rameny a vešla jsem do domu...