Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

13. Kapitola

Máme tu po dlouhé době další kapitolku... Omlouvám se, že tak dlouho nic nevyšlo... :D Doufám, že se bude líbit.. :) 
A chtěla bych poděkovat za 500 přečtení!! <3 <3

______________________________________________

Draco

Jakmile jsem se probudil, věděl jsem, že tohle bude výjmečný den. Sice jsem nevěděl, proč, ale to bylo vedlejší. 

Oblékl jsem se, samozřejmě jsem si nezapomněl připnout odznak, a vystoupal jsem po točitém schodišti do společenské místnosti, kde už na tak brzkou dobu bylo několik studentů z třetího ročníku. 
"Draco!" ozvalo se za mnou.
Protočil jsem oči v sloup. Tu jsem zrovna teď vidět nepotřeboval. Otočil jsem se.
Zrovna vybíhala schody a zářivě se usmívala. Odznak vyšetřovatelského sboru měla taktéž připnutý na prsou jako já. 

Doběhla ke mě a dala mi letmou pusu na rty, což ji stálo velkou námahu, protože jsem asi o dvacet centimetrů větší než ona a nesklonil jsem hlavu ani o píď. Místo toho jsem jen upřeně sledoval zelenou lampu, která ještě dohasínala u krbu.
"Jak ses vyspal?" zacvrlikala a objala mě.
"Dobře. Celou noc se mi zdálo o tom, že na celém světě už nejsou žádní mudlovští šmejdi." 
"Tak to byl krásný sen. Mně se zase zdálo o nás dvou. O tom, jak máme svatbu."
Rozkašlal jsem se. "Cože?" Svatbu a s tebou? To tak. 
"Měla jsem krásné šaty se zeleným šálem okolo ramen. Tys stál vedle mě a pořád ses usmíval. 
Co myslíš, bude to někdy skutečnost?" zeptala se mě.
I ty naivko. "To nikdo neví," řekl jsem tajemně a raději jsem se sklonil a dal jí další pusu než stihne říct ještě něco o svatbě. 

.      .      .

Jakmile jsme se vymotali spletitými chodbami ze společenské místnosti, jako by mnou projel nějaký záchvěv zodpovědnosti. Vypnul jsem hruď, aby si všichni všimli mého odznaku vyšetřovatelského sboru, který se nádherně vyjímal na mém hábitu. A taky že ano, všichni kolemjdoucí se na mě nevěřícně koukali a něco si mezi sebou šeptali.
"Hej ty!" zavolal jsem na jednoho prcka z Mrzimoru, který si házel s hryzavým házedlem, "jestli s tím někomu něco uděláš, tak ti to seberu! Pro jistotu ti odebírám pět bodů!"
Prcek na mě zůstal zírat, schoval hryzadlo a otevřel pusu, že chce něco říct.
"Radši ji zavři nebo ti budeme muset sebrat další body," varovala ho Pansy. Poprvé jsem se na ni opravdu usmál, nemusel jsem to hrát. Ta holka asi není tak blbá, jak jsem si myslel. "Přesně," dodal jsem ještě, protože vždy musím mít první slovo a vydal jsem se na cestu po chodbě. Ucítil jsem, jak mi Pansy strčila ruku do té mé. Vytrhl jsem ji. "Ne, tady ne." 
"No tak, Draco, vědí o nás už všichni, koneckonců spolu chodíme už od třeťáku!"
"No a co, prostě ne," zasyčel jsem. Co kdybychom potkali Hermionu. Nechtěl bych zase sledovat ten její pohoršený výraz, který mě mučí.
"Tak fajn," zavrčela a aspoň mi obmotala to své chapadlo pod hábitem kolem pasu...

.     .     .

Viděl jsem ji. Šla po chodbě před námi, ty její krásné vlasy se jí houpaly do půli zad, která se prohýbala pod tíhou několika učebnic. Tak moc jsem jí chtěl přispěchat na pomoc, sebrat jí ty učebnice, ladně si je přehodit přes rameno a smát se společně s ní nějakým vtipům. Jenže to bych nesměl být takový blb a nepohádat se s ní hned první školní den. Kdybych nebyl tak nadutý, tak by se se mnou bavil i Potter a Weasley, i když u Weasleyho nevím, protože ten je do ní podle všeho už asi tři roky zamilovaný. Nemám ho rád, a to ne jenom kvůli tomu, že ji miluje. Je to i kvůli tomu, že je to krvezrádce. Řekněte mi o někom, kdo se dobrovolně baví s mudly a mudlovskými šmejdy. Široko daleko neznám nikoho, než ty Weasleovy.  

A pak mě něco napadlo. Něco, jak jí  nenápadně dát najevo, co k ní cítím...

Hermiona

Celou dobu jsem sháněla lidi, kteří by měli zájem o Harryho doučování z Obrany proti černé magii. Během dne jsem sehnala asi dvacet zájemců, kterým jsem řekla, ať přijdou k Prasečí hlavě. Neřekla jsem jim, že je to nezákonné, prostě jsem se jich zeptala, jestli nechtějí doučování z obrany proti černé magii. Všichni nadšeně souhlasili, koneckonců budeme skládat zkoušky NKÚ...
"Hermiono, kdy se tam sejdeme?"
"Cože?" procitla jsem najednou ze zasnění nad knihou.
"Ptal jsem se tě, kdy se máme sejít v té Prasečí hlavě?" zopakoval Harry poněkud rozladěně.
"Příští týden, jak budeme v Prasinkách." 
"Není to moc brzy? Řeklas mi o tom teprve předevčírem."
"Není to brzo! Zkoušky NKÚ se blíží a my se musíme naučit bránit!" vyjela jsem po něm. Už mě nebavilo, jak chtěl pořád všechno odkládat. Raději se honil na koštěti za zlatým míčkem. Byl celý jeho otec, podle toho, co jsem o něm slyšela. 
"Hermiono, ale zkoušky jsou až za půl roku!"
"Až?! To si myslíš, že se na zkoušky naučíš přes noc?! Harry, uvědom si už konečně, že ti všechno nevyjde jenom proto, že jsi Harry Potter! že jenom přijdeš do Velké síně, a učitel ti dá vynikající jenom proto, že se mu podepíšeš na pergamen pro jeho děti?" 
Nikdy jsem takhle nikomu nespílala, ale poslední dobou už mi lezlo všechno krkem. To, jak všichni zkoušky podceňují, jak si myslí, že všechno zvládnou.  Jsou to strašní sobci a Harry je jedním z nich. Harry Potter, ten, kdo přemohl Pána zla, vyvolený. 
"Hermiono, co se to s tebou děje? Dnes jsi nějaká divná.."

Flashback

V Nebelvírské společenské místnosti nebyl skoro nikdo, což  bylo divné, protože v tuhle dobu přetékala lidmi. Asi už šli na kutě. Aspoň na mě zbyly nejpohodlnější křesílka hned u krbu. Povzdechla jsem si a na jedno z nich jsem si sedla a brašnu jsem si položila na to vedle. Chvíli jsem se koukala do plamenů a hledala v nich nějaký smysl, ale po pěti minutách mi došlo, že je to k ničemu, jsou to jenom plameny. Znovu jsem si povzdechla a natáhla jsem se pro svou brašnu, ze které jsem vytáhla učebnici  Přeměňování. Otevřela jsem ji  a vypadl  na mě maličký kousek pergamenu. S nadzvednutým obočím jsem ho zvedla a otočila. Se zalapáním jsem na něj zůstala zírat. Bylo na něm napsáno:

Jak ses dnes měla? Mimochodem, miluju tě...

Ještě nikdy mi nikdo nic tak hezkýho neřekl. Pořád jsem slyšela jen narážky na to, že jsem z mudlovské rodiny a že jsem moc velká šprtka. Musela jsem si ten vzkaz přečíst víckrát, než jsem ho pochopila. Do očí mi stouply slzy. On mě tu má někdo rád! Dokonce mě i miluje!  Sáhla jsem znovu do tašky, kde jsem měla drobný váček na cennosti, ve kterém jsem však měla jen fotku našich, na kterou jsem se dívala, když mi bylo smutno po domově. Pergamen jsem uložila k ní. Vrátila jsem váček do brašny a znovu jsem se zabořila do měkké výstelky křesla a uslzeně jsem zírala do plamenů.

  "Nemám blbý den, jenom už mě prostě štve, jak je ti všechno jedno!" 
Harry na mě zíral s otevřenou pusou. Tak moc jsem ještě nasupená nebyla, tedy on toho ještě nebyl svědkem. 
"A víš co?" zvedla jsem se a začala jsem sbírat své věci. "V sobotu tam prostě budeme a basta!" dořekla jsem. Otočila jsem se a vyběhla jsem po schodech do dívčí ložnice. Tam jsem sebou plácla na postel, zatáhla jsem závěsy okolo ní, vytáhla jsem z brašny svůj váček a pod světlem z hůlky jsem si pořád dokola četla ten vzkaz a přemýšlela, od koho asi bude, dokud jsem neusnula...