Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

26. Kapitola

Abych pravdu řekla, tak se mi vůbec nechtělo po té minulé kapitole tu současnou začínat. Byla jsem smutná z toho, co se tam stalo, ale to už se nedá nic dělat... :D 
Každopádně jsem se alespoň trochu otřepala a tady je kapitolka nová... :D 
Good luck se čtením! <3 

Draco

Nepřeji nikomu, aby si zažil to, co já, když se se mnou Hermiona rozešla. Řekla to tak náhle, při té nejkrásnější chvíli. Seděli jsme za sochou Marwina Bradáče, pod dekami s čajem v ruce a najednou to řekla. "Draco, musíme se rozejít." 

Když to řekla, vše se mi zhroutilo. Ten šok po vyřčení těch slov mě přímo paralyzoval. Vevnitř se mi vše sevřelo a měl jsem pocit, jako bych nemohl dýchat. Do očí se mi nahrnuly slzy a začaly mi nekontrolovatelně stékat po tvářích. I Hermiona brečela. Viděl jsem to, když se naposledy nahnula za sochu. "Je mi to líto."

Poté, co odešla to na mě padlo. Schoulil jsem se pod dekou do klubíčka a rozplakal jsem se. Zamířil jsem svůj zrak na její hrníček, to poslední, co tu po ní zbylo. Cítil jsem se tak neskutečně prázdný, sám. Vůbec jsem nechápal, proč se se mnou rozešla. Jestli jsem za to mohl já nebo ne.  Jestli mě vůbec měla ráda. Absolutně jsem nevěděl, co dělat.

Hermiona

Nevěděla jsem, proč jsem to udělala. Proč jsem se s ním rozešla. Bylo nám spolu tak dobře a najednou jsem tu krásnou chvilku pokazila. Až když jsem ta slova vyřkla, tak jsem pochopila samu sebe. Musela jsem se s ním rozejít, pokud jsem chtěla, aby se náš život vrátil do normálu. Alespoň do relativního normálu, kdy nám nebude nikdo nadávat a posmívat se nám. Sice nebudeme schopní existovat, ale nějak se s tím budeme muset smířit.

Když jsem vyklouzla zpoza sochy Marwina Bradáče, rozběhla jsem se. Bylo mi jedno, kam běžím, ale hlavně co nejdál od něj. Zaběhla jsem do prázdné učebny a tam se opřela o zavřené dveře.  Popustila jsem uzdu emocím a svezla jsem se na zem.  Opřela jsem si ruce o kolena a na ně jsem položila hlavu. Slzy mi stékaly po tvářích a vytvářely mi na stehnech mokrá jezírka. Absolutně jsem nevěděla, co mám dělat.

.     .     .

Když jsem se pak pozdě v noci vrátila do ložnice, byla jsem naprosto vyčerpaná. Slzy už mi netekly, ale na jak dlouho. Opatrně, po hmatu jsem se převlékla do pyžama a lehla jsem si do postele. Usnula jsem hned, jak jsem položila hlavu na polštář.

.     .     .     

Vzbudila jsem se asi o dvě hodiny později. Celou ložnici zalévalo sluneční světlo a na mé posteli seděla Melanie. "Kdy ses včera vrátila?"
Posadila jsem se a zavrtěla jsem hlavou. "Nechci o tom mluvit," zaskřehotala jsem.
"Páni, ty máš ránu. Co jste tam včera dělali?"
"Říkám, že o tom nechci mluvit," vyjela jsem po ní a znovu jsem si lehla. Otočila jsem se tak, abych na Melanii neviděla. 

"Tak dobře," řekla. Ucítila jsem, že se postel zase narovnala, jak se zvedla a odešla. 

Zůstala jsem v posteli. Nechtěla jsem sejít dolů a vystavovat se posměškům ostatních. Nechtěla jsem, aby mě tam hledal a snažil se vše napravit. Nedokázala bych se mu podívat do očí. To fakt ne.

Někdo

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, když jsem to slyšela. Zrovna jsem se procházela po hradě, když jsem přišla k jejich skrýši a uslyšela je. 

"Draco, musíme se rozejít." 

Ta slova mě potěšila, ale zároveň mi bylo Draca líto. Tohle si podle mě opravdu nezasloužil. Nezasloužil si, aby ho ta holka tahala za nos.