Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

28. Kapitola

Tákže jo. Jsem stále tu. Ale znáte to, prázdniny = lenost desátého stupně... 
(Teď byste mohli psát do komentářů: "Ale to jsou jenom výmluvy. Prostě se ti už nechce!") 
Jo, jsou to výmluvy... Popravdě je to tak, že jsem byla prvních 14 dní prázdnin na táboře a potom jsem si našla brigádu. No a pak jsem tak trochu zapomněla, že bych vlastně měla ještě něco napsat... :D Tak jako tak, jsem back a vítám Vás u nové  kapitoly! Doufám, že si ji užijete! :D 
Tak to nebudu dlouho zdržovat nějakýma zbytečnýma kecama a jdeme na to! 
Good luck se čtením! <3 

Hermiona

Ze společenské místnosti jsem celý den nevyšla. K čemu by mi to bylo? Všichni ze školy už určitě věděli, co se stalo před Přeměnováním, takže by se mi celý den jen smáli. Raději jsem to nepokoušela. Celý den jsem se krčila v křesle a zírala z okna nebo jsem si četla. Kolem mě procházeli ostatní žáci Nebelvíru a tlumeně se mezi sebou bavili. Někteří se na mě podívali a uchechtli se, ale já jsem jim nevěnovala pozornost. Klesla jsem na absolutní dno, ze kterého jsem se prozatím nedokázala zvednout.

Draco

Když se ke mně doneslo, co se stalo dnes ráno, zuřil jsem. Měl jsem chuť něco rozbít nebo někoho proklít. Někoho se jménem Pansy. Ta malá proradná mrcha! Dělá se mi špatně, když jen pomyslím na to, že jsem s ní někdy chodil, ať už jen z potřeby schovat své city k Hermioně. Nikdy by mě nenapadlo, že by Pansy mohla být taková. Spletl jsem se. Někdy mě má naivita překvapovala. 

.     .     . 

Kráčel jsem chodbami hradu do Zmijozelské společenské místnosti. Byl jsem rozžhavený doběla a ruka mi stále cukala ke kapse, kde jsem měl uschovanou hůlku. Nějaký slabý hlásek uvnitř hlavy mi však pořád říkal, že jsem ruku okamžitě stáhl. 

Když jsem došel do společenské místnosti, bylo tam prázdno. Tedy až na jednoho člověka. Seděla u krbu, ruce zaťaté v pěst měla položené na opěrkách a zírala do plamenů. 

Přešel jsem k ní a zastínil jsem jí pohled. "Co už si u Merlina myslíš? Je mi jedno, jestli se budeš obouvat do mě, ale Hermionu nech na pokoji!" 

Pansy se na mě podívala. "Ty se bojíš o mudlovskou šmejdku? To už jsi klesl tak hluboko?" 
"UŽ NIKDY JÍ NEŘÍKEJ, ŽE JE MUDLOVSKÁ ŠMEJDKA!" zaburácel jsem a vrhl se na ni. V polovině skoku jsem vytáhl hůlku a přiložil jsem jí špičku ke krku. Byl jsem ochotný udělat cokoliv, jen aby ta malá mrcha zmlkla. Pansy vyjekla a zaťala mi ruce do paže, kterou jsem jí držel okolo krku. "Pusť mě!" 

"Ani náhodou! Co to do tebe vjelo? Proč jsi na ni pořád tak vysazená? Je to jenom proto, že je mudlovského původu nebo proto, že jsem jí dal přednost před tebou?" 

Pansy mlčela, jen vydala nějaký kvílivý zvuk. 

"Odpověz mi!" zakřičel jsem jí do ucha. 

Krev se ve mně vařila, čekal jsem, kdy vybouchnu úplně a nějak jí ublížím. Pustil jsem ji a odhodil jí ke stěně, ale pořád jsem na ni mířil hůlkou. Výraz v Pansiině obličeji mi napověděl, že se mě bojí. 

"Tak odpověz!" zakřičel jsem znovu. 

Pansy se svezla na zem a dala se do breku. "Já na ni nejsem vysazená. Prostě ji nemám ráda. Má ve svém vlastnictví všechno, co jsem kdy milovala!" zakvílela. 
"Tak se prostě smiř s tím, že tě nemiluju. Zavinila sis sama, že jsem tě začal nenávidět. Kdyby ses nechovala jako nána, měl bych tě snad i rád," řekl jsem. Ještě stále jsem na ni mířil hůlkou. 

Zvedla hlavu. Z očí jí sršely jiskry, ale slzy je znehodnocovaly. Byla naprosto neškodná. 
"Nemusel ses se mnou zahazovat po celou tu dobu, co jsme spolu chodili. Mohl jsi mi rovnou říct, že nemáš zájem. Jenže ty sis hrál to svoje divadýlko a já naivní hlupačka jsem tomu věřila! A ano. Nenávidím ji už jen z principu. Jenom naprostý ubožák by se dal dohromady s mudly nebo se šmejdy. Abych pravdu řekla, tak je mi opravdu na nic z toho, že jsem tě kdy políbila," vyprskla a odplivla si do krbu, až plameny zasyčely. 

To co řekla mě překvapilo. Donutila mě se zamyslet nad tím, co jsem vlastně v minulých letech dělal. Ano, ublížil jsem jí, ale nevěděl jsem to.

Sklonil jsem hůlku a přešel jsem k ní. "Ještě jednou se k ní jen přiblížíš nebo o ní utrousíš jedno jediné křivé slůvko, tak si mě nepřej. Vlastní matka tě nepozná. Pokud se však vůbec vrátíš domů!" zasyčel jsem jí do ucha.

"O to se neboj," řekla, "dnes si nás předvolal Brumbál. Díky tobě a té tvojí křepeličce mám na školní trest." Její hlas zněl jako tisíce nabroušených jehel, zabodával se mi pod kůži a vyrýval mi do ní nekonečné cestičky. 

"Aspoň, že tak," řekl jsem a pustil jsem ji. Otočil jsem se a odkráčel jsem do ložnice. Na prahu jsem se však otočil zpět do společenské místnosti. Dal jsem se do běhu a proběhl jsem zdí ukrývající vchod do společenské místnosti. Vyběhl jsem do ztemnělých chodeb Bradavického hradu za jediným účelem. Najít Hermionu.

Hermiona

Když jsem se odhodlala vstát, byla už tma a ve společenské místnosti nikdo nebyl. Oheň v krbu už dohoříval, ale stále tu bylo teplo. Nechtělo se mi do postele, tak jsem dloubla do portrétu Buclaté dámy ("No dovolte? Budit mě v takovou nekřesťanskou hodinu?") a vydala jsem se po hradu. Toulala jsem se chodbami, hladila rámy obrazů a koukala se z oken. Ani jsem si nevšimla, že jsem se zatoulala až k soše Marwina Bradáče. Zarazila jsem se s rukou na jeho rameni. Za sochou se svítilo. Co nejtišeji jsem ji obešla. Byl tam.

Zalapala jsem po dechu a když zvedl hlavu, tak jsem se skryla. Modlila jsem se, aby nevyšel ven. Ale vyšel. 
"Hermiono, celou dobu tě hledám. Potřebuji ti něco říct!" řekl a objal mě. Jeho dotek mě tak uklidňoval, nechtěla jsem, aby přestal. Musela jsem ho však odstrčit. "Ne, prosím!" 
"Hermiono," zasténal. "Můžeme se k sobě vrátit. Pansy už nám dá pokoj!" 

Podívala jsem se na něj. Čišela z něj naděje, opravdu doufal, že řeknu ano.

"Promiň Draco, já nemůžu," špitla jsem a otočila jsem se. 
Zarazil mě. Položil mi ruku na rameno a otočil mě. "Počkej, jak nemůžeš? Rozešla ses se mnou přece kvůli Pansy. A ta už nám neuškodí, takže se k sobě můžeme vrátit!" 

"Draco, já vážně nemůžu. Promiň," řekla jsem a vytrhla jsem se mu. 
Rychle jsem si setřela slzy a rozběhla jsem se pryč. 

"Hermiono!" zavolal za mnou ještě. 

Naposledy...

Táááák jo. Tohle je konec kapitoly... :D 
Doufám, že jste si ji užili a opravdu dlouhá odmlka Vám nevadila...
Budu se těšit u další kapitolky... 

Love you guys!<3
Vaše Marylin?<3