Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

25. Kapitola

Je strašně zajímavé, že psaní mi jde nejvíc při přípravě do školy. To mám totiž hromadu času na všechno... :D 
Doufám, že se bude nová kapitolka líbit... :D 
Good luck se čtením! <3

Někdo

Nevěděla jsem, zda-li jsem šťastná nebo ne. Bloumala jsem po škole a bavila se s duchy. Vyptávala jsem se na jejich minulé životy a jak zemřeli. Všechno si bylo velmi podobné. Pár jich mělo rodiny a pak je někdo zavraždil. Někdo spáchal sebevraždu, někdo zemřel přirozenou smrtí. Prostě jen nuda a nuda. A tak jsem se dala do sledování lidí, obzvlášť naší zamilované dvojice. 

Hermiona

Snažila jsem se a opravdu moc. Snažila jsem se být silná a ignorovat ty posměšky a urážky od každého, koho jsem potkala. Snažila jsem se vyrovnat s tím, že mám jen Draca a Křivonožku. No a ještě samozřejmě Melanie. A pak už nikoho. Došlo na Ronova slova. Ztratila jsem mnohem víc kamarádů než jsem myslela.  Když mi to došlo, utekla jsem z hodiny Bylinkářsví, kde jsem stejně stála u květináče sama, protože jsme tu hodinu měli s Mrzimorem. Utekla jsem za sochu Marwina Bradáče a zůstala jsem tam až do večera. Celou dobu jsem brečela. Nakonec mě tam našel Draco a utěšoval mě, dokud jsme oba dva neusnuli. Druhý den ráno jsme pak nešli na vyučování. 

Na vyučování jsem nešla ještě dva dny potom, ale když za mnou přišla profesorka McGonagallová a nezeptala jsem se, co se se mnou děje. Tehdy jsem jí odpověděla jen že je mi špatně. Na druhý den už jsem na vyučování šla.

Ten den to podle mě však bylo horší. Už když jsem vstoupila do společenské místnosti, obrátilo se na mě mnoho nenávistných pohledů. Zůstala jsem stát nahoře na schodech a zoufale jsem se rozhlížela. "Uhni," ozvalo se za mnou. 
Otočila jsem se. Za mnou stál Ron s Harrym a zlostně se na mě koukali. Raději jsem uvolnila cestu, ale nespouštěla jsem z nich oči. Když kolem mě Ron procházel, něco nenávistně zasyčel. Harry se na mě jen nepříjemně podíval, ale všimla jsem si, že pod tím pohledem se skrýval soucit. Následovala jsem je, ale neposadila jsem se k nim do křesílek u krbu. Zamířila jsem rovnou na snídani do Velké síně. Kolem mě pluli duchové a něco si mezi sebou šuškali. Ostatní studenti včetně těch Zmijozelských na mě zlostně koukali a pokřikovali po mě neslušné výrazy. Pár jich na mě udělalo neslušný posunek. Cítila jsem, jak mi do očí stoupají slzy. Rychle jsem zamrkala a rozběhla jsem se do Velké síně, ať jsem tam co nejrychleji. Tam jsem se posadila ke stolu co nejdál ode všech. Nechtěla jsem poslouchat jejich pomluvy hned po ránu. Stačilo mi to v hodinách.

"Děje se něco?" zeptal se Draco, když si sedal vedle mě. 
Podívala jsem se na něj a nevěřícně jsem otevřela pusu. "Ty se ptáš, co se děje?" 
"Ano, ptám se, co se děje," řekl. 
"Tak já ti to řeknu, pokud to nějak nevnímáš. Chodíme spolu asi měsíc a lidé okolo mě nenávidí čím dál víc. Každé ráno jsem ve společenské místnosti terčem posměšků, nadávek a posunků. Pořád čekám, kdy si ti lidé dovolí ještě víc a vyhodí mě z Nebelvírské věže. Pořád čekám na to, kdy mi ustelou pře branami. Dokonce ani Hagrid už se se mnou nebaví!" vyjela jsem po něm. 
Potřebovala jsem to ze sebe nějak dostat, ale bohužel jsem to vše vždycky vybalila na něj. Musel nosit tak velikou zátěž. Své chmury a ještě jsem na něj nakládala vše špatné já. 
"Promiň," omlouvala jsem se a opřela jsem se o něj. "Je toho na mě moc. Blíží se zkoušky NKÚ, ten současný stav. Prostě už to nedávám." 
"Ale dáváš. Jsi ta nejlepší, nejúžasnější mladá čarodějka, co jsem kdy poznal. Ty to zvládneš. Pomluvy za chvíli vymizí, lidé si najdou někoho jiného a s námi se smíří. Weasley si najde někoho jiného, do koho by se zamiloval a Pansy taky. Třeba nakonec skončí spolu, když jsou proti nám tak zaujatí. A navíc vztahy mezi nepřáteli teď letí!" uklidňoval mě. Přisunul se blíž ke mně a objal mě jednou rukou okolo ramen. 
"Letí? Dej mi jeden příklad lidí, co se nenáviděli, ale pak se do sebe zamilovali," řekla jsem mu nevěřícně.
"No tak co třeba zmijozelský princ Draco Malfoy a proslulá šprtka z Nebelvíru Hermiona Grangerová?" 
"Nedělej si z toho srandu!" dloubla jsem jej do žeber, až bolestně ucukl. 
"Já si z toho srandu nedělám, jen se tě snažím rozveselit," vysvětloval, natáhl se a dal mi pusu na temeno hlavy. "Heleme se, Weasley se na nás kouká!" 
Odlepila jsem se od něj a podívala jsem se tam, kam ukazovala jeho ruka, kterou měl pořád okolo mých ramen. A opravdu, Ron se na mě koukal. Byl to nenávistný, ale zároveň závistivý pohled. Jako by snad Dracovi záviděl, že chodí se mnou. Díval se na nás jen krátce, protože si pak všiml, že ho sledujeme. Zašklebil se na nás a pohled odvrátil. 
"On asi opravdu žárlí!" řekla jsem nevěřícně a podívala jsem se na Draca.
"Asi ano, protože teď se na nás kouká zase."
"Co ale budeme dělat?" 
"No já bych věděl," řekl Draco a přitáhl si mě. Políbil mě tak, aby to viděl i Ron. Když jsme se pak od sebe odtáhli a podívali se na něj, tak nás pořád sledoval. Svíral vidličku a nedivila bych se, kdyby se celý neklepal vzteky, protože by rudý jako rajské jablíčko. 
"Tak fajn, Ron oficiálně žárlí," řekla jsem s úsměvem na tváři. 
"Taky má proč," řekl Draco a přitáhl si mě zpátky.