Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

4. Kapitola

1. září, nádraží King's Cross

"A jsi si jistá, že víš, kam jít?"
"Ano mami, profesor Brumbál mi vše řekl."
"A vzala sis dostatek zubní pasty?"
"Mami!"
"Promiň, přece víš, že o chrup se musíš starat."
Zastavila jsem se a otočila jsem se čelem k rodičům. Máma ve svém obvyklém černém kabátě se na mě laskavě koukala. Všimla jsem si, že se jí oči podivně lesknou. Táta před sebou tlačil vozík s mými věcmi.
"Nebojte se, mám všechno. Ještě jsem si to před odjezdem kontrolovala podle seznamu." řekla jsem a usmála jsem se na ně.
"Opravdu?" zeptala se ještě máma.
"Opravdu."
Otočila jsem se dala jsem se znovu do kroku. Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl jedenácté. Nemohla jsem se dočkat až se posadím do toho vlaku a pojedu do Bradavic. Vůbec nevím, jak to tam vypadá a jestli se mi tam bude dařit. Samozřejmě, že jsem se naučila nazpaměť všechny knihy, co jsem měla předepsané, ale připadalo mi, že je toho málo. Doufám, že tam mají knihovnu.
"Tady je to. Nástupiště devět a deset." řekla jsem a zastavila jsem se u dělícího sloupu mezi nástupištěmi.
"Profesor Brumbál říkal, že se mám rozběhnout přímo proti němu." řekla jsem směrem k rodičům.
Přešla jsem k tátovi a vzala jsem si od něj vozík. Postavila jsem se asi deset metrů od přepážky a hluboce jsem se nadechla.
"Pojďte hned za mnou." řekla jsem jim a rozběhla jsem se.
Nabírala jsem rychlost a vnímala jsem jen tu přepážku. Těsně před ní jsem zavřela oči a čekala jsem náraz. Slabě jsem vypískla, ale do ničeho jsem nenarazila. Otevřela jsem oči a zůstala jsem stát. Přede mnou se rozprostíralo obrovské nástupiště, kterému vévodila rudá, starodávná lokomotiva ze které už stoupala pára. Na lokomotivě byl nápis Bradavický Express. Na nástupišti byli natěsnaní lidé se svými dětmi, které také odjížděly do Bradavic. Rodiče se vynořili z přepážky těsně za mnou, máma si kryla obličej rukama.
"Jsme tady!" vykřikla jsem, ale okamžitě jsem si zakryla pusu. Nikdo se na mě ale neotočil. Všichni se zajímali jen o své ratolesti.
"Pojď se posadit do vlaku. Ať máš místo." řekl táta a znovu si ode mě vzal vozík a opřel se do něj. Následovaly jsme jej s mámou k druhému vagonu, kde mi pomohl dát kufr nahoru a následně jej v jednom prázdném kupé uložil do zavazadlového prostoru. Ze své příruční tašky jsem vytáhla pečlivě vyžehlený a složený hábit a převlékla jsem se do něj. Matka se na mě zjihle koukala.
"Sluší ti to." řekla dojatě a otřela si oči.
"Děkuju." usmála jsem se na ni a objala jsem ji.
"Za chvíli odjíždíte, myslím, že bychom už měli jít." řekl táta najednou.
"Ale ne. Já doufala, že mi ještě zamáváte."
"Hermi, přece víš, že musíme do práce."
"Aha."
Bylo mi smutno. Rodiče na mě neměli skoro vůbec čas, pořád jenom pracovali, ale když si ten čas našli, tak to byly ty nejlepší dny mého života. A teď když odcházeli z nástupiště mi vlastně ani moc nebylo smutno. Spíš jsem byla zklamaná, že zase musí odejít.
"Tak ahoj." řekla jsem, když se blížili k přepážce. Raději jsem se otočila, nechtěla jsem se dívat, jak mizí...