Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

15. Kapitola

Máme tu další kapitolku! Opravdu moc bych chtěla poděkovat za víc jak 900 přečtení! Už se to blíží k tisícovce! <3 Miluju vás a Good luck se čtením! <3
Taky bych chtěla tuhle kapitolu poprvé někomu věnovat, a to:
newky1 , Emanuelka169, JAHODKA007, Dramione92, DenisaVuova, adelalisko, HP_is_BEST a Dilenka11

Draco

Po zbytek hodiny se mnou nepromluvila až na důležité fráze ohledně lektvaru ani slovo, ale mně to nevadilo. Měl jsem čisté svědomí za to, že jsem se jí omluvil, že už mě to nemuselo tížit. 
Ale asi jsem nakrknul Pansy. Když jsem jí chtěl místy nenápadně stisknout ruku, jakože ji mám strašně rád, tak se odtáhla a vrhla na mě jedovatý výraz. Mně to však nevadilo. 

.     .     . 

"Co to jako mělo znamenat?!" vyjela na mě Pansy okamžitě, jak jsme vyšli z učebny. Byl jsem rád, že je nakrknutá, nemusel jsem se alespoň otravovat s tím nechutným držením za její slizkou ruku a pusinkování a objímání. Radši bych se držel za ruku, objímal a pusinkoval  s někým jiným, ale to mi nikdy nevyjde. 

"Co jako myslíš?" zeptal jsem se nepřítomně. Věděl jsem, že se schyluje k hádce, tak proč si trochu nepohrát.
"To ve třídě. Pořád ses koukal jen a jen na ni!"
"Že by to bylo tím, že jsem s ní ve dvojici?"
"Ne! Ty ses na ni koukal! Proboha Draco, vždyť je to mudlovská šmejdka a ty ses na ní koukal! Dřív by ses štítil je toho, abys seděl vedle ní!"
"No tak jsem se na ni koukal! To je to taková tragédie?" Už mi to začínalo lézt na nervy, ještě chvíli a rozejdu se s ní. Přede všemi.
"Pro mě ano! Tobě by taky vadilo, kdybys viděl holku, kterou miluješ koukat se po tvém úhlavním nepříteli!"
"Ty mě miluješ?"
Pansy celá zrůžověla a postupně ztmavla do ruda. Oproti jejímu normálně bílému obličeji to byla obrovská změna. "Já ti to ještě neřekla?"
"No, už jo," odpověděl jsem jí. Jak se s ní mám teď u Merlina rozejít? Teď to ponese ještě hůř.  Budu ještě muset počkat. 
Popadl jsem se rukama za hlavu, jako bych si ji chtěl ze stran rozdrtit.
"Pojď prosím tě," řekl jsem, popadl jí za rukáv hábitu a vedl jí pryč...

Hermiona

Jeho chování na lektvarech mě překvapilo. Normálně se ke mně choval jako k odpadu, prostě jsem ho nepoznávala, ale tímhle chováním mě rozhodil. V hlavě se mi začaly vířit podivné myšlenky, které jsem se snažila zahnat, ale pořád se mi vpalovaly do mozku a přehrávaly se mi v uších. 
"Ehm, Hermiono, jsi v pořádku?" 
"Cože?" procitla jsem ze zasnění. Otočila jsem se a podívala jsem se na Rona  s Harrym, kteří se opírali o futro dveří do učebny.
"Mluvíme tu na tebe asi pět mnut a ty pořád jen zíráš do zdi," vysvětlil Harry odlepil se od futra a přešli ke mně. Ron jej okamžitě následoval. 
"Ehm, jo, promiň nevnímala jsem. Co jsi říkal?"
"Že ses dnes k Malfoyovi chovala divně. I on byl divný. Nevíš, co se s ním děje?"
Otočila jsem se a dala jsem se do kroku. Oba mě následovali.
"Já jsem se k němu chovala divně? Chovám se k němu tak, jak si to zaslouží. Je mi jedno, že je to Zmijozelský princ, že se ke mně snažil být milý a že přes celou třídu vykřikl, že se mi omlouvá, je to pořád Zmijozel!" 
"Hermiono! Tobě to ještě nedošlo?! Ty se mu líbíš!" 
"Jste normální? Nenávidí mě! A já jeho. Je to nadutej pitomeček, co si myslí, že mu k nohám padne každá, na kterou si ukáže. Radši si pospěš nebo dorazíme pozdě na Bylinkářství," vyjela jsem na ně. A byla to pravda, Malfoye jsem nenáviděla. Jen pohled na něj mi dělal zle. Vůbec nevím, co to Snapea napadlo nás dát do dvojice...

.     .     .

"Dobré ráno třído!" zahlaholila profesorka Prýtová, když za nám přišla do skleníku. Měla na sobě svůj klasický umolousaný hábit a za nehty jí ulpěla hlína z předchozích hodin. 
"Dobré ráno paní profesorko!" odpověděli jsme sborem. 
Postavila jsem se vedle Rona a Harryho a nasadili jsme si pracovní hábity. 
"Dnes se budeme starat o sazeničky hromokeře. Budete potřebovat rukavice z dračí kůže, protože kdybyste se náhodou dotkli jeho listů. mohl by vám nepříjemně popálit  pokožku a hojilo by se to velmi dlouho," vysvětlila nám dnešní program. 
"A budete pracovat ve čtveřicích, takže tam, kde jsou tři musí přibýt ještě jeden!" dodala ještě.
K našemu stolečku se přidala ještě Melanie. "Pořád na tebe zírá," šeptla mým směrem.
Podívala jsem se na druhý konev skleníku, kde se usadili Zmijozelští a ano, sledoval mě. Snažil se být nenápadný, dělal, že zkoumá Hromokeř, ale sledoval mě. Nespustil ze mě oči. Skenoval mě pohledem od hlavy až k patě, cítila jsem, jak se mi jeho pohled zavrtával pod kůži. Celá jsem se otřásla, ale zároveň mě prostoupil zvláštní pocit tepla. Proti své vůli jsem se smála a zastrčila  si neposedný pramínek vlasů za ucho. Když jsem se znovu podívala na Malfoye, usmíval se.
Rychle jsem zamrkala a slabě jsem zatřásla hlavou. Co to se mnou je?
"Rone, podáš mi prosím tě lopatku?" obrátila jsem se na něj. 
"Jo, jasně," přitakal, otočil se za sebe a podal mi železnou lopatku, kterou jsem začala kypřit hlínu pod Hromokeřem. 

"Harry, jak jsi na tom s ty-víš-čím?" zeptala jsem se tajemně.
"Přemýšlel jsem," řekl, "A jdu do toho. Lidi se potřebují umět bránit."
"To jsem ráda!" zajásala jsem. "Doufala jsem, že si to rozmyslíš" Mám vymyšlený plán, jak by to mohlo vypadat a kde by to mohlo být a.."
"Počkej, Hermiono, není to náhodou na mně, jak to bude vypadat, když ty lidi budu učit?!"
"To ano, ale.."
"Ty si myslíš, že to nezvládnu! Ty mi nevěříš!"
"Ne, já ti věřím, ale.."
"Prostě to nech na mně, Hermiono, ano? Já to zvládnu. Oceňuji, že mi chceš pomoci a navíc máš přece na tom svůj podíl, ale tohle si chci udělat sám. Chci si sám určit, jak to bude vypadat. Teď to ale řešit nemusíme, přece jsme se ani nesešli. Ještě ani nevíme, kolik lidí tam bude, třeba tam nebude nikdo."
"Když myslíš," řekla jsem tajemně a dál jsem se věnovala Hromokeři.
Ještě jsem se naposledy nenápadně podívala po Malfoyovi. Pořád na mě zíral. Vyplázla jsem na něj jazyk, ale dál jsem se jím nezaobírala. Nebudu si jím ničit krásný den...