Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

11. Kapitola

Ahojky!! Jenom mám pro vás upozornění.. :) 
2.) Kapitoly už budou delší jak 500 slov (Tak kolem 1000, pokud se zadaří), takže se nelekejte a čtěte.. :D :D 

________________________________________________________

Draco

Zase jsem ji viděl. Mám takový pocit, že když se jí snažím vyhýbat, tak na ni narážím čím dál víc. Pořád mám takový divný pocit když ji uvidím. Vždy se mi sevřou vnitřnosti a nemohu se přestat na ni koukat. Na ty krásné vlasy, které musí být na omak hebké jako satén. Na ty oči, kterými mě vždy zlostně pozoruje. Na ten zářivý úsměv,který mi zatím nevěnovala ani jeden. Třeba dneska. Srazili jsme se na chodbě a mě nenapadlo nic jiného, než po ní začít křičet.Samozřejmě jsem jí nadával do mudlovských šmejdek a přikazoval jí, ať sebere ty pergameny, co jsem nesl profesoru Snapeovi dokabinetu, ale nedělalo mi to dobře. Když pak nasupeně odešla,sledoval jsem ji, dokud nezabočila za roh a nezmizela mi z očí.Pak jsem se zoufale sesunul na podlahu a zabořil jsem hlavu do dlaní. Nikdy bych ani nepomyslel na to, že budu cítit něco takového. Já! Čistokrevný kouzelník, který nenávidí mudly a mudlovské šmejdy z celého srdce, já Draco Malfoy, že se zamiluju do Hermiony Grangerové. Musím ty city skrývat. Kdyby se to dozvěděl otec, tak by mě už nikdy do Bradavic neposlal. Raději by mě viděl v Kruvalu, kde se prý něco naučím. Ještě štěstí,že je matka proti. Já si ani nedovedu představit, že bych byl někde, kde ona ne. Že bych ji každý den neviděl a nepočastoval jí nadávkou, ať mě to sebevíc bolí, že ji tak musím nazývat,jen abych něco nedal najevo. Kdybych jen slovem dal najevo, co k ní cítím, tak by mě Crabbe, Goyle a dokonce i Pansy, ta která mě celých pět let neodvolatelně miluje a se kterou chodím, jen abych to všechno skryl, zavrhli. Byl bych sám, úplně sám. Myslím, že to napíšu matce. Ta jediná mi v tomhle ohledu alespoň trochu rozumí. Říkám jí všechno, i to, co nechci. Pozná na mně, když něco není v pořádku, takže nemá cenu před ní něco skrývat.

.       .       .

„Draco, posloucháš mě?"
„Cože?"
„Ptala jsem setě, jestli jdeš do Prasinek!" 
Byli jsme ve společenské místnosti naší koleje a bavili jsme se o nadcházejícím víkendu.Já a Pansy. Ležel jsem na pohovce a měl jsem hlavu v Pansyině klíně. Ani nevím, proč s ní chodím, je tak otravná. Malá,zákeřná a zamilovaná. Bohužel do mě. Mám ji rád, to ano, ale nic víc. Je to prostě kamarádka. 
„Jo, promiň. Jdu, jestli chceš, můžeme jít spolu." Stejně si celou dobu nedoufala v nic jiného, tak proč to natahovat. 
„Tak fajn. Zajdeme si do čajovny madame Pacinkové. Když je zítra ten Valentýn." řekla sladce, položila mi hlavu na polštář a posadila se mi na klín.Propletla si ruce s mými a naklonila se ke mně. Její zplihlé černé vlasy mi spadly do obličeje a aby mi bylo lépe, představil jsem si Hermionu. Její hustou hnědou hřívu, to, jak mi nosem přejíždí po lícní kosti a jak mě líbá na tvář, lícní kost, nos a na ústa. Proti své vůli jsem je pootevřel a potichu vzdychl. Pansy se usmála uprostřed polibku a odtáhla se. Ta naivka, myslí si, že je to kvůli ní.  Zpříma se na mě posadila a podívala se mi do očí. Nic z nich nevyčetla, jako vždy, ale já jsem z těch jejich vyčetl mnoho. Zamilovanost, vášeň a nějakou spleť dalších citů.. Až mi bylo líto toho, že její láska je jenom jednostranná. Znovu se ke mně naklonila a zašeptala mi do ucha: „Zítra oslavíme to naše výročí." 
Panebože výročí! Já na to zapomněl jako na smrt.  Vlastně, co šílím,nechám jí poslat kytku z Příčné ulice jako vždy, to jí stačí. Koneckonců, kdo to má pořád vymýšlet ty tři roky, co jsme spolu. Nijak tyhle věci nehrotím a ona to moc dobře ví. Zato, kdyby byla Hermiona... Ne! Musím na ni přestat myslet! Pro jistotu jsem si Pansyiny rty přitáhl znovu k sobě, a znovu jsem si představoval Hermionu. Jsem nepoučitelný a stydím se za to...

.        .        .

Nechápu, proč tohle vlastně dělám. Proč se vedu za ruce s Pansy Parkinsovou celou cestu z Bradavic do Prasinek a hraji si na zamilovaný páreček? To už jsemklesl tak hluboko? Samozřejmě jsme ji cestou potkali. Šla si bezstarostně s Potterem a Weasleym. Něčemu se hlasitě smáli.Přemáhal jsem se, abych se neotočil a něco jim neřekl. To bych se na ni mohl podívat. Ale nebudu přece kazit Pansy Valentýna.Raději jsem zrychlil, abych jejich smích neslyšel tak dlouho,Pansy jsem táhl za sebou jako kus hadru.
„Draco, co se děje?To všechno kvůli těm třem?"
„Jo. Kvůli nim." Kéž by kvůli všem. Potter i Weasley už mě přestali bavit.
„Prosím tě, co ti na nich může vadit? Na krvezrádci, mudlovské šmejdce a sirotkovi?"Všiml jsem si, jak kladla důraz na tu mudlovskou šmejdku.
„Nechci se o tom bavit, už nikdy, radši mlč," odsekl jsem jí. 
Jejda,teď jsem asi přestřelil. Rychle jsem se na ni podíval. Rty měla sevřené v úzkou linku, která skoro splývala s jejím bledým obličejem a její tváře získaly slabě růžový nádech.
„Promiň,já to tak nemyslel. Jen mě už nebaví pořád řešit jedno a to samé téma, které už je pasé. Prostě se o nich už nebudeme bavit jo?"
Pansy přikývla a uvolnila rty.„Obejmi mě." špitla a přitáhla si mě k sobě. Ovinula kolem mě ruce jako chapadla a co nejvíc mě k sobě přitiskla. Jednou rukou jsem ji poplácal po zádech a vykroutil jsem se z jejího pevného sevření. Popadla mě znovu za ruku a vydali jsme se k čajovně. Dovolil jsem si otočit se. Už se k nám pomalu blížili,slyšel jsem její zvonivý smích. Tak rád bych ji rozesmíval sám.Měl bych ji jen pro sebe, nikomu bych ji nedal. A Pansy bych poslal k šípku, ať si chodí do čajovny sama, protože já to tam nenávidím. Ta čajovna je jediné místo na světe, které je růžovější než byla Velká síň na Valentýna za doby Lockharta. Tehdy mi Pansy poslala první valentýnku. Tehdy jsem se dozvěděl, že mě miluje...

+Flashback+

Když jsem vešel do Velké síně, málem jsem se otočil na podpatku a odešel bez snídaně.Byla celá růžová a poletovali v ní malí andělíčkové, kteří rozhazovali konfety všude, kam to šlo. Všichni studenti, kteří přišli do Velké síně se zarazili taky, ale po chvíli se vydali ke svým stolům. Pokrčil jsem rameny a sedl si k tomu svému. „Ahoj Draco!" vypískla Pansy nadšeně, když si sedala vedle mě. „Není to nádhera?"
Nádhera? Tohle?! „Co ti na tomhle přijde nádherného? A jo, promiň, ty jsi holka," odsekl jsem jí a dál jsem se věnoval svému meruňkovému koláčku. Vtom ale někdo z učitelů zatleskal. Otočil jsem se k učitelskému stolu a zhrozil jsem se znovu. Ten, kdo zatleskal byl Lockhart, ale to by bylo v pořádku nebýt toho, že měl na sobě zářivě růžový hábit.Nikdy jsem nepochopil, co na něm ty holky vidí. Dokonce bych se i vsadil, že ty zuby má umělé a že veškeré zásluhy jen přisvojil. Začal povídat něco o pozvednutí nálady v těchto krušných chvílích a pak znovu zatleskal. Vchodem do Velké síně najednou přidusalo asi dvacet malých trpaslíků. 

„Tohle,"řekl Lockhart, „Tohle jsou amorkové. Po celý den vám budou doručovat valentýnky od vašich tajných nebo i netajných ctitelů."
Pak už zmlkl a amorkové se rozutekli do školy.
„Musím už jít." řekla najednou Pansy a vyběhla ze síně,jako kdyby ji něco honilo.

.         .         .

Když jsem nakonec i já odešel ze snídaně, uprostřed cesty do společenské místnosti si mě odchytil jeden amorek.
„Mám tu vzkaz pro pana Draca Malfoye." 
„Odprejskni," ohradil jsem se na něj. Neměl jsem na ni takového náladu.
„Ne! Musím doručit svůj vzkaz!"vykřikl trpaslík, nadechl se a začal krákat.

„Smutný úsměv, bílý vlas,
tak ráda s ním trávím čas.
Miluji ho opravdu moc
Ještě víc, než je tmavá noc."

Pansy. Tohle jsou její verše, které jsem si kdysi přečetl v jejím diáři. Ještě štěstí že jsem to slyšel jen já.
„Hmm, díky." zamumlal jsem odešel jsem.
Trpaslík se rozběhl opačným směrem za jakousi holkou, která na něj mávala z druhého konce vstupní síně. Ještě jsem si všiml, že měla ohnivě rudé vlasy...