Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

16. Kapitola

Už se to blíží!!! Tisícovka přečtení je skoro tu <3

Chtěla bych jen upozornit, že většina děje se odehrává v souladu s knihami, ale scény nejsou slovo od slova opsané. Je to takové sahání do paměti, protože by asi byl příběh o ničem, kdybych přepsala slovo od slova to, co se děje v knize do svého předmětu...
Nicméně, Good luck se čtením! <3

Hermiona

Týden uběhl jako voda a nad námi se nesl stín sobotního odpoledne v Prasinkách.  Domluvila jsem se s lidmi, že se sejdeme v Prasečí hlavě. Celý ten týden jsem se připravoval na to, co tam vlastně řeknu. Ani nevím, jestli to vůbec vyjde, mám neblahé tušení, že tam nikdo nedojde. 

.     .     .

Seděla jsem ve společenské místnosti, večer před výletem do Prasinek. Seděla jsem ve společenské místnosti, v jednom z pohodlných křesílek u krbu. Byla jsem natolik  nervózní, že jsem se nedokázala na nic soustředit, prostě jsem se jen koukala do plamenů, které mě alespoň trochu uklidňovaly. I když moc ne, protože mi v nich pořád vystupoval obličej Draca Malfoye. Usmíval se na mě, mračil se, vyplazoval jazyk. A v hlavě mi pořád zněla ta jeho omluva. To, jak ji vykřikl na celou třídu a tím na nás upoutal veškerou pozornost. Jsem si jistá, že jsem byla rudá jako rajče. Taky jsem zabloudila pohledem na Pansy. Kdyby mohla pohledem zabíjet, tak bych už byla dávno mrtvá. Ale stejně jsem byla nucena přemýšlet nad tím, jak se ke mně choval. Byl... milý a ohleduplný. To jeho chování mě překvapilo.
"Musím tomu přijít na kloub," zašeptala jsem, pohodlně se usadila a zadívala jsem se do plamenů. 

.     .     .

Další den - Hermiona

Probudila jsem se brzy, ale ne ve své posteli. Zase se  mi podařilo usnout u krbu. To se mi v poslední době stávalo často. Podívala jsem se na hodinky a tak brzo nebylo. Protřela jsem si oči a vstala jsem z křesílka. Musela jsem se dostat do ložnice, abych se mohla převléknout do hábitu. 
"Ale, ale, madame se vrací po nočním flámu!" Uslyšela jsem za sebou. 
Otočila jsem se a na protější posteli seděla Melanie a usmívala se. "Bylas s Dracem co?"
Narovnala jsem se a dala jsem si ruce v bok. "Ne, s Malfoyem jsem nebyla, nešla bych s ním ani za tisíc galeonů. Usnula jsem ve společenské místnosti u krbu. Musela jsem domyslet nějakou věc na dnešek." 
Melanie se ušklíbla a vylezla z postele. "Vždyť jsem viděla, jak se na něj díváš.  On se ti taky líbí! Tak už to pochop Hermiono!" naléhala na mě. 
"A ty zase pochop, že se mi nelíbí! To je jako kdyby se tobě líbil Peter Morgensteinn," odsekla jsem jí. 
Melanie se otřásla "Fuj, tak to už tě chápu!" 
Peter Morgensteinn byl kluk z šestého ročníku a byl něco jako starší verze Malfoye, akorát ještě horší. Byl vysoký, hezký, ale strašně namyšlený. Jeho rodina se pyšnila titulem nejčistokrevnější rodina v kouzelnickém světě. A podle toho se i chovali. Peter se bavil jen s čistokrevnými, chodil jen s čistokrevnou holkou a na každém rohu se chlubil svým rodokmenem. 

"No dobře, dám ti pokoj," řekla Melanie, která se už stihla obléct. Přehodila si přes ruku hábit a vydala se ke dveřím. 
"Ale i tak se ti líbí!"
"Melanie!" vykřikla jsem šeptem a hodila jsem po ní pár ponožek, co jsem zrovna držela v ruce. Melanie se zasmála a vyšla ven z ložnice. Usmála jsem se taky a posadila jsem se na postel. Zalovila jsem v kufru a vytáhla jsem další pár ponožek. Pak jsem se narovnala a podívala jsem se na Abby tiše oddechujíc na posteli a znovu jsem se usmála. 

.     .     .

"Vstávat!" vykřikla jsem, když jsem vrazila do chlapecké ložnice, kde už byl jen Harry a Ron. 
"Mmmm, Hermiono, co tu děláš?!" zeptal se Harry a honem si přitáhl přikrývku až pod bradu. Snad si nemyslí, že je na něm něco k vidění. 
"Jde se do Prasinek! Máme tam sraz ohledně Vy-víte-čeho," osvětlila jsem mu svůj plán a posadila jsem se na na jeho postel. 
"To je nám jasné, ale co děláš v naší ložnici?" upřesnil jejich dotaz Ron. 
"No budím vás."
"Ale tady nemáš co dělat!"
"A není to jedno? Stejně tu není co k vidění. A navíc byste asi nevstali, kdybych sem nepřišla." 
"Tak dobře, my už vstáváme. Můžeme mít trochu soukromí?"  zeptal se Ron nakvašeně. 
Vyplázla jsem na něj jazyk a otočila jsem se. "Budu čekat ve společenské místnosti," řekla jsem a vyšla jsem ven. 

Harry s Ronem se do společenské místnosti došourali asi půl hodiny poté, co jsem se k nim vloupala. "No kde jste tak dlouho?" zhrozila jsem se.
"Není to jedno? Hlavně, že jsme došli!"
"Tak fajn, pojďte na snídani, za hodinu se odjíždí do Prasinek."

.     .     .

"A kdo tam má vlastně přijít?" zeptal se mě Harry, když jsme stáli ve dveřích hospody.
"Jen pár lidí, které jsem oslovila," odpověděla jsem mu a vešla jsem do výčepu.
"No a kde jsou?" 
"Za chvíli přijdou," odpověděla jsem mu a otočila jsem se na výčepního. "Dobrý den, prosím vás přijde nás poněkud víc, takže bych potřebovala nějaký salonek. Pokud možno soukromý." 
Hostinský se na mě podíval, jakože chci něco, co není v jeho kompetenci, ale i přesto položil ten špinavý hadr, kterým vytíral ještě špinavější korbel a odvedl nás dozadu, kde otevřel dveře a tam se nám naskytl pohled do sice trochu větší místnosti než byl výčep. Cestou si brumlal něco jako "madame si bude poroučet" a "něco v soukromí". 
"Děkujeme. Prosím vás, jak budou chodit, mohl byste je posílat rovnou sem?" 
"Dobrá. Ještě něco?" ohradil se na nás. 
"Ne, děkujeme," řekl zdráhavě Ron.
Hostinský něco zamručel, otočil se a odešel. 

Lidé se začali trousit po menších skupinkách. Jako první přišla Weasleovic dvojčata společně s Ginny. Následovala je Lenka Láskorádová a Cho Changová, která s sebou přivedla i svou kamarádku Mariettu a prakticky hned v závěsu za nimi Neville Longbottom s Deanem Thomasem a Seamusem Finniganem. Pak se objevilo několik lidí z Havraspáru a Mrzimoru, které jsem nezvala, ale řekli jim to jejich kamarádi, které jsem oslovila, a jako poslední si to nakráčel Zachariáš Smith, velmi arogantní kluk  z Havraspáru. 

"Takže, než začneme, kdo chce něco k pití?" zeptal se George Weasley.
Většina lidí zvedla opatrně ruku a George si je přepočítal. Pak odešel společně s Fredem do výčepu, odkud jsme uslyšeli, jak objednávají dvanáct lahví máslového ležáku. 
"Tak, a teď koukejte sypat galeony, protože sami to fakt platit nechceme. Ani na to nemáme," řekl Fred, když se vrátili obtěžkáni zaprášenými lahvemi zlatavého moku. Po celém salonku se rozlehlo šoupání židlí, jak lidé vstávali a vytahovali si váčky s penězi. 

"Takže, vítejte," začala jsem po chvíli, když se všichni uklidnili. 
"Určitě všichni víte, proč tu jste," začala jsem svoji řeč.
"Abychom se naučili bránit. Abychom se naučili něco, co nás a stará šereda nenaučí," přerušil mě Dean Thomas.
"Ano, musíme se naučit bránit. Za chvíli jsou tu zkoušky NKÚ a na těch se nám teorie Obrany proti černé magii moc neosvědčí, když někteří z nás neumí ani kouzlo Expelliarmus."
Při těchhle slovech jsem se otočila na Nevilla, který zrudl jako jeho Pamatováček, kterého měl už od prvního ročníku. 
"Proto mě napadlo tohle. Všichni, co tu sedíte jste mi potvrdili, že máte zájem o to, se opravdu naučit bránit. Založili bychom něco jako spolek či zájmový kroužek, ve kterém by nás to někdo učil,"
"Jenže kdo?" přerušil mě Zachariáš Smith.
Rozhlédla jsem se  po salonku a nadechla jsem se.
"Byl by to Harry." ...

Díky, že jste se dostali až sem... :D 
Vážím si toho <3