Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

14. Kapitola

Hermiona

Celou noc jsem se střídavě probouzela a usínala, pořád se mi vracela ta noční můra, kdy na mě Malfoy po Zařazování mrkl. Ale přidala se k tomu ještě jedna scéna. Bylo to, když jsem objevila ten lístek v učebnici. Ale té scéně ještě předcházela jiná. Byla v ní ruka, která to psala. Ta ruka byla bledá, až bílá. Psala pořád dokola na jeden pergamen Miluji tě. Pořád a pořád a pořád...

.     .     .

"Hermiono! Vstávej nebo nestihneš první hodinu!"
Prudce jsem otevřela oči, ale okamžitě jsem je musela zase zavřít, protože se mi do nich opřelo ostré ranní slunce.  "Panebože, kdo mi odhrnul závěsy?!" zaskuhrala jsem.
"Já, protože by ses jinak neprobudila," řekla Melanie. "Měly jsme v záloze ještě jednu možnost, ale na tu už nedošlo, protože ses probudila."
"A co to bylo za možnost?" zeptala jsem se ospale. 
Chrssssst  "MELANIE!" 
Melanie po mě chrstla celou nálevku ledově studené vody. Její ledové ostří se mi zavrtávala do kůže, až to štípalo. Všechny holky z ložnice se rozesmály a já jsem vyskočila z postele, popadla jsem z nočního stolku hůlku a rychle jsem si vysušovat mokré věci. Ještě jsem zkontrolovala váček s poklady, jestli náhodou můj kousek pergamenu není poničen, koneckonců, byl to jediný důkaz toho, že mě tu má někdo rád.

Rozhlédla jsem se po ložnici. Holky se na mě koukaly a sem tam se ještě uchechtávaly. Už byly oblečené do uniforem a držely v ruce brašny s učebnicemi. "Pohni si, vyučování začíná za dvacet minut!" 
"COŽE? To jste mě nemohly vzbudit dřív?!" vykřikla jsem a začala jsem rychle shrabovat své věci z podlahy u postele a ledabyle jsem je házela do brašny.
"Budily jsme tě asi půl hodiny. Pokaždé ses jen převalila a zamumlala ,Miluju tě'a spalas dál. Na nás to nesváděj." odsekla Rosemarie a společně s ostatními vyšla z ložnice a podle výskání se sklouzly po schodové klouzačce do společenské místnosti. Věnovala jsem jim zašklebený obličej a pustila jsem se znovu do chystání se na vyučování, které jsem musela rapidně zrychlit, jestli jsem se chtěla ještě nějak přívětivě obléct. 

.     .     .

"Jdete pozdě, slečno Grangerová," přivítal mě svým ledovým hlasem s náznakem potěšení Snape, aniž by vzhlédl od třídní knihy. 
"Omlouvám se, pane profesore, ale zaspala jsem. Už se to nebude opakovat," řekla jsem se zasupěním a chtěla jsem se posadit na  své místo, jenže Snape mě zadržel. 
"Počkejte, posadíte se tady vedle pana Malfoye. A strhávám Nebelvíru deset bodů, za ten váš pozdní příchod.  A teď se posaďte."
Ohlédla jsem se po Harry a Ronovi, kteří na Snapea zírali s pusou otevřenou dokořán. Poté se podívali na mě a pokrčili rameny. Odfrkla jsem si a posadila jsem se na židli co nejdál od Malfoye. Začala jsem si vytahovat věci z brašny, když na mě sykl: "Nejsem nemocnej, můžeš si sednout blíž."
Podívala jsem se na něj. Díval se na mě jinak, než obvykle. Jeho hlas taky zněl jinak. Byl takový, klidný a... milý. "Prosím?" zeptala jsem se.
"Říkal jsem, že si ke mě můžeš sednout blíž. Že nejsem bůhvíjak nemocnej," zopakoval.
Odfrkla jsem si a posadila jsem se na židli pořádně a otočila jsem se na Snapea, který začal říkat, co budeme dnes dělat.

"Dnes si namícháte Uzdravovací lektvar. Jelikož je poněkud složitý, jak mi bylo řečeno, tak budete pracovat ve dvojicích. Na tomto lektvaru budete pracovat dohromady měsíc. A abychom předešli různým tlačenicím a strkanicím, vaše dvojice bude ten, kdo sedí po vaší pravici, ale musí to být někdo z odlišně koleje." 
Po celé učebně se rozlehly hlasy, když všichni začali něco namítat proti Snapeovu rozhodnutí.
"A nechci nic slyšet, jinak budu nucen odebrat Nebelvíru další body!" zahřměl.  Samozřejmě, své oblíbené koleji nebude ubírat nic, radši se bude škodolibě smát ostatním a s radostí jim bude ubírat body. 

"Tak to vypadá, že jsme spolu ve dvojici," hlesl Malfoy vedle mě.
"Jo, už to tak bohužel bude," odsekla jsem mu nenávistně a sehnula jsem se do brašny pro učebnici. Začala jsem si chystat věci a přitáhla jsem si k sobě kotlík. S ním rozhodně spolupracovat nebudu. 
"Víš, měli bychom spolupracovat," namítl Malfoy.
Protočila jsem oči v sloup a přisunula jsem kotlík o maličký kousek k němu.  
"Fajn, ale budeš zticha a budeš dělat, co ti řeknu. Nehodlám kvůli tobě dostat horší známku jak Přijatelné," vyštěkla jsem na něj. Malfoy kývl, ale nic neřekl. Složil si hlavu do dlaní a hluboce si povzdechl. 
"Potřebuji, abys donesl lístky z hromokeře, šťávu z plesnivek a čtyři krysí ocásky...

Draco

Když ji Snape vyzval, aby se posadila vedle mě, srdce mi zaplesalo a já najednou zapomněl, jak se dýchá. Když procházel kolem mě, ucítil jsem její parfém, který mě přivedl do stavu extáze. Posadila se však jen na samý konec židle, co nejdál ode mě. To mě zasáhlo, opravdu moc. Sebral jsem tolik odvahy, kolik jsem jen mohl a obrátil jsem se na ni. "Nejsem nemocnej, můžeš si sednout blíž." 
Musel jsem to i zopakovat, ale nevadilo mi to, hlavně, když si uvědomila, že existuju. Teď mě poslala pro nějaké přísady do lektvaru. Sám jsem nevěděl, jak vypadají, tak jsem vzal prostě to, co všichni přede mnou. U skříně se zásobami jsem se srazil s Pansy. Ta byla ve dvojici s Potterem a nebyla z toho bůhvíjak nadšená. Nenápadně se o mě otřela a pohladila mě po ruce, ale to bylo všechno, protože jsem se snažil co nejdřív od tama vypadnout. 
"Říkala jsem, že chci šťávu s plesnivek, ne z listí dubu. Panebože, ty jsi tak nemožný! Ukaž, dojdu to vyměnit," řekla, vytrhla mi ty lahvičku z rukou a odešla ji vyměnit. Já jsem rychle doběhl ke stolku, sáhl jsem si do kapsy a mezi stránky učebnice lektvarů jsem jí hodil další vzkaz. Tohle bylo jednodušší než to předtím, nemusel jsem nikoho ovlivnit pomocí kletby Imperius. Tu kletbu jsem stejně používal nerad. 
"Tohle je vše, co jsem potřebovala. Ne to, co jsi donesl." 
"Co máš za problém?!" vyjel jsem na ni. Už jsem toho měl dost. Snažil jsem se k ní chovat mile, ale ona to zaslepená nenávistí nepoznala. 
"Ty se mě ptáš, co mám já za problém? To se jako nazývám mudlovskou šmejdkou sama? To já sama proti sobě poštvávám zbytek školy?" 
"To už je přece dávno." 
"Pro mě to tak dávno není!" 
"A co po mě vlastně chceš?" 
"Chci to, čeho se od tebe nikdy nedočkám." 
"Tak já se teda Omlouvám!" vykřikl jsem na celou třídu. Všichni přestali pracovat a vzhlédli.  Hermiona opatrně položila skleněnou lahvičku se šťávou z plesnivek a poprvé za celou tu dobu se mi podívala do očí. 
"Prosím, pane Malfoyi, věnujte se dál své práci a nerušte spolužáky, ať mají alespoň nějakou šanci na to, že se jim lektvar povede. Vy ostatní prosím dál pokračujte," uklidnil vše Snape ledovým hlasem a dál přecházel mezi studenty, kteří se snažili, aby se jim lektvar zbarvil do růžova.
Otočil jsem se zpátky na Hermionu. Pořád mě sledovala, pořád se mi koukala do očí.
"Co je?!"
"Ty ses mi omluvil? Jak jsi věděl, že chci právě to?"
"Odvodil jsem si to. A přijímáš mou omluvu?" 
"No, asi budu muset."
"Fajn," řekl jsem a počal jsem krájet krysí ocásky na ty nejdrobnější kousky, co jsem dovedl...