Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

17. Kapitola

Je tu první kapitolka po překonání tisíce! :D <3 Děkuju ještě jednou <3
Good luck se čtením <3

Draco

Slyšel jsem ji, jak láká lidi do jakéhosi spolku. Napadlo mě, že bych to měl nahlásit, ale nějaký instinkt v mé hlavě mě zarazil a nechal jsem to být. Raději nechám,ať to nahlásí někdo jiný. Ale ten spolek mě celkem zajímal. Zaslechl jsem, jak říká, že to bude v hospodě U Prasečí hlavy. Budu muset Pansy přemluvit, aby tam šla se mnou.

.     .     .

"To si děláš srandu?! Ty chceš jít do úplně odporné staré hospody? Proč?" 
Zase jsme se hádali. Hádky byly teď na našem denním pořádku, ale mně to nevadilo, vyvolával jsem je schválně. Alespoň bude Pansy bolet méně, až se s ní rozejdu. Mám to v plánu co nejdřív. "Protože už mě nebaví pořád sedět s Crabbem a Goylem u Tří košťat nebo jen s tebou u madame Pacinkové. Chci poznat i jiné lokály, co jsou v Prasinkách, koneckonců nikdy nevím, jestli budu mít povolenou u příští návštěvu!"
"Ale je to starý smrdutý pajzl, který navštěvují jen budižkničemu a vyvrhelové!"
"No a co? Tak budeme za vyvrhely. Jestli s tím máš problém, tak se mnou nechoď."
"To si piš! Nepůjdu!" zaječela na mě a rozběhla se do dívčí ložnice. 
Usmál jsem se a posadil jsem se do jednoho z kožených křesel, kterých jsme měli ve společenské místnosti hodně a zadíval jsem se do zelených plamenů, které u nás nikdy nevyhasínaly. 
"Chlapče, myslím, že vím, o co ti jde," ozvalo se najednou za mnou tajemně, až jsem nadskočil. Otočil jsem se a uviděl jsem Krvavého barona, jak se ke mně pomalu blíží. Jeho krví potřísněný hábit a prázdné oči mě děsily. Po celém těle se mi zježily chlupy a projel mnou záchvat zimy.
"A-ano?" vykoktal jsem.
"Ano, vím. A mám pro tebe jednu radu. Někdy je teď lepší než nikdy," řekl tajemně a proplul zdí. 
Zíral jsem na tu zeď jako na svatý obrázek a snažil jsem se pochopit to, co mi řekl. A pak mi to došlo. On poslouchal celou dobu, co jsem se hádal s Pansy. Mno, to se ani přeslechnout nedalo, to je pravda. Prostě mi poradil, ať se s ní rozejdu hned a nečekám na správnou příležitost.

Počkal jsem si, až se vrátí. Po nějaké době se po hádce vždy vrátila a omlouvala se mi. Dnes tomu nebylo jinak. 

"Draco, moc se omlouvám. Neměla jsem být tak... umanutá. Poslední dobou děláme jen to, co se líbí mě a ty máš taky právo na to, mít svá přání. Proto do té hospody půjdeme..."
"Počkej, Pansy. Já, přemýšlel jsem. Tohle už překročilo všechny mé meze. Poslední dobou se pořád hádáme. Posledních pár týdnů stálo za prd. Měli bychom to ukončit," řekl jsem.
"Draco, jak to myslíš? Jako, že bychom se měli k sobě chovat líp?"
"To jsi vážně tak blbá, jak vypadáš!? Rozcházím se s tebou!" zavyl jsem. Veškerá moje snaha o to, abych byl hodný zmizela.
"Nemiluji tě, ani jsem tě nemiloval. Poslední dobou jsem s tebou byl, protože jsem chtěl prostě s někým být a žádná nebyla tak blbá jako ty, že by to se mnou vydržela!"
"A-a-ale Draco, to nemůžeš! Určitě mě miluješ nebo mě máš alespoň trochu rád," vzlykla.
Popadl jsem ji za ramena a zatřásl jsem s ní. "Nemiluji tě! Ani tě nemám rád! Posledních několik týdnů se mi přímo hnusilo s tebou být!" zavrčel jsem jí do obličeje.
"Ale já miluji tebe! A nikdy se tě nevzdám!" zaječela a propukla v hysterický pláč.
"Prosím tě, nech toho, děláš si to ještě horší!"
"Nenechám! Ať všichni vidí, jaký jsi šmejd!"
"Já a šmejd? Vždyť jsem se s tebou jen rozešel!"
"To je mi jedno! Ty se ke mně ale ještě vrátíš a budeš mě prosit na kolenou o odpuštění!"
"To si jenom myslíš. K tobě se nevrátím nikdy. To raději strčím hlavu do koruny Škrtidubu."
Pansy na mě dál zírala a já sledoval, jak se jí postupně mění barva obličeje z mrtvolně bílé přes růžovou až skončila na sytě rudé.
"Je v tom nějaká jiná co? Ty jsi zamilovaný do jiné!"
"Ano. Celou dobu, co jsme spolu chodili jsem miloval jinou. A  miluji ji doteď," odpověděl jsem jí. Strašně se mi ulevilo, když jsem jí to řekl. 
Pansy celá zrudla ještě víc a zatnula ruce v pěst. "Fajn. Hodně štěstí," řekla se zatnutými zuby, otočila se a odešla do ložnice. Ještě než zabočila za roh jsem uslyšel, jak vzlykla. 

Když jsem se s ní rozešel, opravdu se mi ulevilo. Byl jsem o jednu zátěž lehčí...

.     .     .

Na druhý den jsem se vydal do Prasinek. Zatím se mezi lidmi ze Zmijozelu rozneslo o mém rozchodu s Pansy a rozdělili se na dva tábory. Jeden byl v patách Pansy, která všude roznesla to, jaký nejsem kretén, který za všechno může. Na její straně stály většinou holky, které do mě byly nebo jsou zamilované. Na mé pomyslné straně byli samí kluci a Millicent Bulstrodeová, ale ona se mohla do kluků počítat taky. Mě to bylo jedno, nezajímaly mě ty jejich řeči, hlavně, když už jsem byl sám a nikdo mě netížil.  Mohl jsem se plně soustředit na Hermionu.

V Prasinkách jsem si zašel nejdřív do Medového ráje pro tabulku jejich legendární čokolády a pytlík šumivých bzučivek. Když jsem vyšel z obchodu, uviděl jsem je. Hermionu, Pottera a Weasleyho, jak se blíží k Prasečí hlavě. Rychle jsem se vydal za nimi. Snažil jsem se schovávat, ale oni se ani jednou neotočili. Když vešli do lokálu, zůstal jsem ještě chvíli venku a sledoval jsem, jak se na něčem domlouvají s hostinským. Ten je odvedl někam dozadu, ale pak se ihned vrátil za pult, kde začal nějakým špinavým hadrem utírat ještě špinavější korbel. Hluboce jsem se nadechl a vešel jsem dovnitř.
"Dobrý den, chtěl bych stůl někde vzadu," řekl jsem.
"Si poslužte, vidíte, že mám poloprázdno," odsekl mi nevrle.
"Díky, mno a doneste mi prosím láhev máslového ležáku. Korbel nebude potřeba," řekl jsem a odebral jsem se k malému stolečku, který byl těsně u dveří. Tam za nimi byl menší salonek, do kterého se ti tři odebrali a o něčem se bavili, ale já je neslyšel. Hrábl jsem do kapsy a vytáhl jsem z ní Ultradlouhé uši, co jsem zabavil nějakému třeťákovi v rámci Vyšetřovatelského sboru. 
Jedno jsem si protáhl rukávem a vložil do dlaně a druhé jsem podstrčil pode dveřmi.
"Kolik jich má vlastně přijít?" zeptal se Potter.
"Jen pár lidí," odpověděla mu Hermiona.
Pak se najednou otevřely dveře a do nich vstoupila skupinka lidí z Nebelvíru. Rychle jsem Ultradlouhé ucho schoval a zalezl jsem pod stůl. Nechtěl jsem, aby mě viděli, protože vím, že by to těm třem řekli. 

Dveře se otevřely ještě několikrát, ale když se po dlouhé době ani nehnuly, poznal jsem, že už nikdo nepřijde. Posadil jsem se zpět na židli a zjistil jsem, že nade mnou stojí hostinský s lahví máslového ležáku v ruce. "Už si ho vezmete?" zeptal se netrpělivě, jako kdyby tu stál už dlouho.
"Ano, díky. Kolik platím?"
"Dvanáct srpců."
Dal jsem mu peníze a když odešel, tak jsem znovu nastražil Ultradlouhé uši.
Musel jsem je však zase schovat, protože dveře salonku se otevřely a vyběhla z nich ta Weasleyovic dvojčata.
"Prosili bychom dvanáct lahví máslového ležáku. Zaplatíme potom, až se budeme vracet, tolik peněz u sebe nemáme," řekl jeden z nich.
Hostinský něco zamručel a začal na pult skládat zaprášené lahve. "Pamatujte si tři galeony a tři srpce," zamručel a znovu začal čistit jeden a ten samý korbel. Přemýšlel jsem nad tím, jak ho to vůbec může bavit.
Když už byl konečně klid, nastražil jsem tedy naposledy uši a zaposlouchal jsem se do rozhovoru vedle...

Ufff, poněkud delší kapitolka na mé poměry... :D