Co kdyby to bylo jinak? - Dramione

20. Kapitola

Ano, neumřela jsem.. :D Pořád pro vás píšu další a další kapitolky.. :D
Good luck se čtením!! <3 

Hermiona

Přemýšlela jsem celou noc, jak mu to dát najevo. Jak mu nějak naznačit, aby se se mnou sešel. Nechtělo se mi mu to říkat do očí, ještě by se mi vysmál, kdybych se spletla. Přemýšlela jsem dlouho, ale na nic jsem nepřišla, dokonce jsem zapojila  i Melanie. Nemohly jsme na nic přijít. 
"Opravdu tě nic nenapadá?" zeptala se asi po sté.
"Ne, vůbec nic," odpověděla jsem jí zoufale. Přemýšlely jsme asi dvě hodiny a pořád nic. 
"Musíme najít nějaký způsob, kterým bychom ho mohly přilákat na určené místo. A mě nic nenapadá!" zanaříkala jsem. 
"Víš co? Necháme to na zítra jo?" navrhla Melanie.
Podívala jsem se na ni a přikývla jsem. "Dobře."

Další den

Vše se však vyřešilo hned druhý den. Celou dobu jsem se přemýšlela nad tím, jak ho upoutat.
Napadlo mě mnoho způsobů, že ho prostě zatáhnu do prázdné učebny, že uplatím někoho, aby mu vyřídil vzkaz, ale kdo by to udělal aniž by to řekl ještě někomu?  

Přemýšlela jsem tak urputně, že jsem si ani nepsala poznámky v hodinách a toho si samozřejmě Harry s Ronem všimli.
"Hermiono, jsi v pořádku?"  zeptali se, když jsme mířili na lektvary. 
"Proč bych neměla být?" zeptala jsem se nepřítomně, protože mě právě vytrhli z hlubokých úvah.
"No, za celý den ses ani nedotkla knih a pergameny zůstaly taky netknuty," podotkl Ron.
"Opravdu?" Asi mě nezaujalo něco tolik, co bych si mohla zapsat."
"Ale dnes jsme se učili o Kulibrocích a Perloborech! Ti se ti přece vždy líbili!"
"Tak už ne," odsekla jsem a přidala jsem do kroku, abych jim utekla. 
Nebyla jsem ráda, že jsem jim lhala, ale musela jsem. Nemohla jsem jim říct o tom, že se chci setkat s Malfoyem, protože by se se mnou přestali bavit. Byl to jejich úhlavní nepřítel. 

Vše se však vyřešilo na lektvarech. Sotva jsem se posadila a přitáhla k sobě kotlík s Uzdravovacím lektvarem, který už pomalu získával svou světle růžovou barvu. 

Šoupání židle po mé pravici mi napovědělo, že je Malfoy tady. Otočila jsem se na něj a otevřela jsem pusu, že mu to řeknu, ale on mě předběhl."Potřebuju si s tebou promluvit."
"Aha," řekla jsem naoko překvapeně, "A o čem?" 
"Tady ne. Buď dnes v osm hodin u sochy Marwina Bradáče ve druhém poschodí," řekl tajemně. "Dobře," přikývla jsem. Dál jsme se na to téma nebavili.

.     .     .

"Hermiono, co to bylo?" vyhrkl na mě Ron, jakmile jsme vyšli z učebny a zamířili do společenské místnosti.
"Co myslíš?" 
"Ty ses bavila s Malfoyem!"
"No a?"
"Hermiono, je to Malfoy!" 
"No a?" zopakovala jsem znovu. 
"Jak se můžeš bavit s někým, kdo tě celou dobu uráží?"
"Celou dobu?" 
"Dobře, posledních několik měsíců ne, ale i tak."
"A není to jedno, s kým se bavím a nebavím?" vyjela jsem po něm. 
Už mě začínal štvát. On a jeho připomínky na mou osobu. Nevím, co si o sobě pořád myslí, že se o mně bude starat jako matka o dceru? Už jsem ho začínala mít dost. Harry aspoň mlčel.

Ron

Od té doby, co se jí Malfoy omluvil je nějaká vyměněná. Už se s námi skoro vůbec nebaví, jen pokud je to nutné, ale většinu času tráví v dívčí ložnici s Melanie. Dnes byla ale obzvlášť divná. Při vyučování si ani nedělala poznámky, jen bezduše seděla na svém místě a koukala z okna. Všiml si toho nejeden z profesorů. McGonagallová se jí zeptala, jestli je v pořádku, ale Hermiona ji ignorovala. Profesorka musela proměnit její lavici v prase, aby upoutala Hermioninu pozornost. Ta si jen posbírala věci, dala je zpátky na lavici a snila dál. To samé v Bylinkářství. Ani se neobtěžovala si ty pomůcky vytáhnout.