Dítě času

Prolog

Hana a Robert Pearlsovi byli běžný manželský pár moderní doby. Vlastnili menší rodinný jednopatrový dům a středně velké auto značky Volkswagen. Starší model Passatu byl dostatečně velké auto pro dva lidi, kteří plánovali mít pouze jedno, maximálně dvě děti. Hana si jako skoro každá žena přála mít holčičku. Robert zase chlapečka. Jména pro děti začali vybírat již před svatbou a oba dva se strašně těšili na to, až budou moct začít vybavovat pokojík. Robert navrhoval, aby pro výmalbu použili žlutou barvu. Hana byla pro světle oranžovou.

Možná, že by se kvůli tomu snad pohádali, kdyby bylo proč. Když uběhly dva roky od svatby a miminko stále nebylo na cestě, Robert začal ztrácet naději. Hana kolikrát po večerech brečela, snažila se v sobě najít dost síly na to, aby neztrácela víru. Prosila Roberta, aby to s ní nevzdával. Když jí neviděl, tiše se modlila k bohu, aby jí pomohl.

Avšak bůh jako by neslyšel. Po dalším půl roku jí Robert našel v koupelně sedící na podlaze, hlasitě brečící. To byla pro Roberta poslední kapka. Zařídil vyšetření, pro ně oba. Doufal, že chyba bude na jeho straně. Nechtěl Hanu ještě více zraňovat. Robert doufal a mohl doufat, jak moc chtěl. Výsledky vyšetření mluvily jasně a zřetelně. Avšak ne proti Robertovi.

„Je mi to moc líto," ozvalo se z úst doktora, když tichým hlasem oznámil, že je Hana neplodná.

Hany svět se tím zhroutil. Zklamala. Selhala v té nejdůležitější roli, jakou jí život vůbec udělil. Uzavřela se do sebe, s Robertem mluvila jen úsečně, v podstatě vůbec. Neustále se obviňovala z toho, s čím v podstatě nemohla nic dělat.

„Nemůžeš se trápit něčím, co nemůžeš změnit," zoufal Robert.

Neposlouchala ho. Co on o tom vůbec věděl. On se netěšil na to, jak bude devět měsíců chodit s dalším malým človíčkem v břiše. Ne. On neměl strach z té bolesti, která by následovala po oněch devíti měsících radosti.

Byla to pravda. To vše se Roberta netýkalo. On se ale těšil, až to malé poprvé pochová. Až poprvé uslyší „táto", až mu bude moct kupovat oblečky a hračky. Těšil se, že bude moct s čímkoli Haně pomoct. Měl by radost z každé maličkosti, která by byla s tím drobečkem spojená.

Když uběhly tři měsíce a Hana stále po večerech plakala, Robert měl jasno. Bylo třeba jednat. Byl přeci jenom muž a muž nemůže připustit, aby žena brečela. Muž měl o ženu pečovat. Muž měl dělat ženu šťastnou...

Haně bušilo srdce. Celé tělo jí hořelo. Kdyby měla jedním slovem popsat její momentální pocity, řekla by: šťastná. I přesto by to asi nestačilo. Byla víc než šťastná. Už po několikáté se otočila na zadní sedačky Passatu a podívala se do velkých modrých očí.

„Roberte, je tak krásná," vydechla.

„Je nádherná," kývl.

Na zadní sedačce za spolujezdcem byla přidělaná dětská autosedačka a v ní si pohodlně hověla malá holčička s havraními vlnkatými vlásky. Dívala se na svět velkýma modrýma očima.

„Lorelaine," šeptla Hana, „to jméno by mě samotnou nenapadlo, ale je dokonalé. Co myslíš, Roberte?"

„Moc se mi líbí," pousmál se její muž.

„Lorelaine," zopakovala Hana a znovu se pootočila na malou holčičku.

Srdce jí poposkočilo, když se na ní Lorelaine usmála.

Robertův úsměv se rozšířil, když se na tu malou roztomilou bytůstku podíval skrz zpětné zrcátko. Letmo nahmátl Hany ruku a pevně jí sevřel. Ani on nedokázal slovy popsat svoje pocity. Oba dva byli neskutečně šťastní. Konečně se splnil jejich velký sen. Konečně tvořili dokonalou rodinu.

Netušili, že jí budou tvořit už jen na tak krátkou dobu.