Dítě času

25: To dobré a to zlé

Hope netušila, jak daleko od univerzitního pozemku se dostala. Nohy jí nesly samy a nesly jí rychle a daleko. Když na ní konečně dolehla únava z dlouhého kómatu, byla už zřejmě kilometry od kolejí.

Prudce se nadechla a rozhlédla se kolem sebe. Z neznámého důvodu se ocitla v lese. Všude okolo rostly vysoké stromy a působilo to, že je daleko větší tma, než vlastně byla. Hope se úzkostně stáhnul hrudník.

„Tak a co teď?" promluvila sama k sobě, jako by čekala pomoc od toho, co se v ní skrývalo. „Kam jsem to došla, hm? Co tu mám dělat? No tak, pomoz!"

„Je to složité, že?" uslyšela náhle a ten neznámý hlas jako by se ozýval odevšad. „Dělá si to, co chce, ale když to vážně potřebuješ, tak je těžké se na to spolehnout."

„Ano," Hope se snažila otáčet po hlase, „ale já vím, že bych tomu uměla rozkázat. Jen, jen zatím nevím jak."

Co to dělám?! Mluvím ani nevím s kým! Sakra!

„Jsi odvážná, to se musí nechat," zasmál se chraplavě hlas, „chtít rozkazovat něčemu, co nemáš plně v moci a ani nikdy mít nebudeš. To chce odvahu."

„Budu to mít v plné moci," rozkřikla se dívka sebevědomě, „vím to. Naučím se to ovládat a pak už se nebudu muset bát..."

„Bát čeho?" zajímal se hlas a tiše se zachichotal. „Bát se někoho obejmout? Bát se vůbec vyjít na denní světlo? Ale to je smutné, moje milá. Když nemůžeš dát ani polibek svému milovanému."

Ale můžu! Chtělo se jí křičet. Můžu! Merc se mě nebojí! On ví, jaké to je! Ví to.

Zůstala však zticha. Stále se ohlížela okolo sebe, jen aby alespoň zahlédla někoho, komu patřil ten hlas, se kterým tu celou dobu mluvila. Nikoho však neviděla.

„Nebojím se," zašeptala si sama pro sebe.

Na to už žádnou námitku neuslyšela. Její tep se trochu zklidnil a ona byla schopná přinutit nohy k poslušnosti.

Jdeme zpátky, přikázala sobě i té energii v ní.

Pod nohami jí křupalo jehličí a spadané šišky. Šla za světlem měsíce, které jí přinášelo klid a jistotu. Netušila, kam dojde, ale ať už to bylo kamkoli, rozhodně to bylo lepší než temný les.

Hope svůj krok nezrychlovala. Šla pomalejším jistým tempem a neohlížela se. Dodávala si tím jistotu a odvahu. Nechtěla, aby to něco s čím mluvila, si myslelo, že se bojí. Nebála se. Alespoň ne toho něčeho, ukrytého mezi stromy.

Dívka se dostala na okraj lesa. Stačilo udělat krok, aby vyšla na dobře osvětlenou mýtinu, kde by se cítila jistěji a pohodlněji. Než však ten krok stačila udělat, z ničeho nic se před ní zhmotnila postava. Bylo to, jako by se vynořila ze země. Postava byla obklopená černým dýmem a byla zahalená do dlouhého pláště. Do obličeje jí nebylo vidět. Měla přes hlavu přehozenou volnou kapuci.

Hope strnula. Patami se zaryla do země a skoro zapomněla dýchat. Potlačila vyjeknutí a oněměle zírala na postavu před sebou. Zpod kapuce se ozval pobavený chraplavý smích.

„Smrti nemůžeš lhát o svém strachu," zasmála se postava, „ví, jestli se bojíš, i když se přesvědčuješ o opaku."

K čertu se vším! Chci odsud pryč.

Hope couvla a pocítila záchvěv v oblasti hrudníku. Zavřela oči a povolila vnitřní energii uzdu. Momentálně jí bylo jedno, co se s ní bude dít. Potřebovala jen dodat jistotu, že to zvládne. Ať už proti ní stál kdokoli.