Dítě času

15: Bojuj, dokud dýcháš

Odin se připojil k jeho dcerám. Společně se snažili najít způsob, jak pomoct zmrzlé umírající dívce. Odin přitom vyřkl pár peprných nadávek na účet Ymira a pak se s rukama založenýma na prsou postavil ke dveřím pokoje, ve kterém se nacházeli.

Mercury sledoval, jak se Hel nakláněla nad Hope. Dívka ležela na velké posteli s nebesy. Byla přikrytá francouzskou dekou. Bohyně se k ní naklonila a přitiskla jí dlaň k čelu. Povzdychla si.

„Co myslíš, že pomůže?" slyšel jí posel sotva zřetelně šeptat.

„Chlad porazí jedině oheň," odpovídala si sama, jen jiným hlasem, „jenže, jak to udělat?"

„Jak jste proti tomu do teď bojovali?" Hel se podívala na Mercuryho a pak na Nicka.

„Apollo jí zahříval, když jí byla zima," prozradil Nick, „vždycky to stačilo."

„Takže oheň už používali," zahuhlala bohyně sama k sobě.

„No tak zkusíme opak, zaženeme led ledem," odpovědělo jí její druhé já.

„Hel," ozvala se Freya, „dost toho šuškání. Co máš v plánu?"

„Proti ledu led," zvýšila hlas Hel, „když oheň nepomohl."

„Proti ledu led?" pozdvihla obočí Freya, „nejsem si jistá, jestli ti rozumím."

„Freyo," zasmála se bohyně podsvětí, „je to led a přeci to není led. Je to směs, která se musí neustále udržovat ve vysokém chladu, jinak je velmi třaskavá. Víš už? Nebo je ta hádanka moc těžká."

„Nitrogen?" překvapilo královnu valkýr. „Ale to je velmi nebezpečné."

„Uvidíš, pomůže jí to," přesvědčovala jí Hel.

„Nechceme té dívce přeci ublížit," stála si za svým Freya.

Hel se znovu změnila. Projevilo se její zlé dvojče, s havraními vlasy.

„Nevěříš mi?" zasyčela zlostně a cvakla o sebe drápy. „Vyleč si jí tedy sama."

Bohyně zamířila ke dveřím, ale královna valkýr jí stihla zastavit.

„Ne, ne, počkej!" zvolala Frey. „Dobře, dobře. Zkusíme to."

Janus s Apollem k sobě stáli zády. Každý kontroloval jinou stranu, odkud by mohl nepřítel přijít. Apollo skoro nedýchal. Neustále si nervózně mnul ruce a soustředil do nich sluneční energii.

„Už by to nemusel prodlužovat," zahuhlal směrem k němu Janus.

„Tak ho popoženeme," odfoukl si Apollo a zahvízdal, jako kdyby volal na domácího mazlíčka, „Fenrire!"

Za jeho zády se ozvalo zavytí a zachrčení. Janus se na něj víc natiskl a Apollo se ihned otočil směrem, odkud zvuky vyšly. Otočil se včas, aby viděl, jak se obrovský vlk vyřítil mezi stromy. Hnal se plnou rychlostí k nim. Janus před ním otevřel portál, ale zvíře ho dokázalo přeskočit.

„Zpomal, zpomal, slyšíš!" zasyčel na něj Apollo.

Vypadalo to komicky. Na každé ruce k sobě přitiskl ukazovák a prostředník a vytvořil si jakousi pomyslnou zbraň. Možná dětinské gesto, ale jemu to pomáhala mířit. Zaměřil Fenrira a z jeho prstů bleskově vystřela žhavá střela. Zasáhla vlka do boku a sežehla mu kus kožichu. Zvíře zavrčelo a zavylo.

„Fenrire, nepřišli jsme ve zlém," promluvil na něj Janus.

„Nemyslím si, že se mu zrovna chce komunikovat," namítl Apollo, „je jako utržený ze řetězu."