Dítě času

4: Vzpomínky zůstanou

Hope se ráno probudila poměrně vyspalá. Když si ale uvědomila, co je dnes za den, měla chuť schovat se pod peřinu a předstírat nějaké velmi závažné onemocnění. Než však stihla něco vymyslet, dveře do jejího pokoje se otevřely.

„Oh, ty už jsi vzhůru?" podivil se Janus, když na něj zamrkala.

„Jo," zamumlala.

Bohužel.

„Je čas vstávat, ať všechno stihneme," posadil se k ní na postel.

„Vážně tam musím?" pozdvihla tázavě obočí. „Nemyslím si, že je to tak nutné, abych šla na střední."

„Ano musíš a ano je to nutné," Janus se na ní pousmál, ale Hope moc dobře věděla, že už ho tyhle její dotazy trochu štvou, „Hope je ti šestnáct. Nemůžeš furt trčet jen tady. Musíš i tam ven."

„Tam ven," zahučela a pak zaprotestovala, „ale do teď jsi mě učil ty. Tak proč v tom nemůžeme pokračovat?"

Janus si povzdychl: „Za půl hodiny buď dole."

Zvedl se z postele, a aniž by odpověděl na její otázku, znovu opustil její pokoj. Hope ale odpověď moc dobře znala. Ne, nešlo to. Ať už z jakéhokoli důvodu, vždy jí říkal to a samé. Zoufale zavyla a obličejem se zabořila do polštáře. Jen na moment zavřela oči.

Pršelo, hustě pršelo. Skrz hustý déšť a tmu neviděla skrz okénko vůbec nic. Přestože silnice byla osvícená a auto nejelo nijak rychle. Zamrkala před sebe a podívala se do moc milé tváře nějaké paní. Ta paní se na ní usmívala a natahovala k ní ruku, aby se jí mohla dotknout alespoň na koleni.

„Lorelaine," oslovila ji paní.

Pak se otočila na řidiče a něco mu říkala. Odkýval jí to. Holčička si uvědomovala, že tohle jsou nejspíš její noví rodiče. Bude mít tátu a mámu. Má tátu a mámu! Vždycky je chtěla mít. Na tváři se jí objevil úsměv.

„Lorelaine," slyšela znovu svoje jméno.

Když ale vzhlédla, podívala se do ostrých světel kamionu a šokovaně vytřeštila oči. Ozvala se rána a pak, pak přišla jen černočerná tma.

„Ne!" vykřikla Hope a lapaje po dechu se posadil na posteli.

„Hope?" uslyšela ze zdola skrz pootevřené dveře. „Všechno v pořádku?"

„Jo!" křikla. „Jo! Už jdu!"

Hope se pokusila uklidnit a před očima si dokola přehrávala onu scénu, kterou před chvíli viděla při krátkém snění.

Byla to vzpomínka?

Dívka znepokojeně svraštěla obočí a vyhrabala se zpod peřiny. Bleskově se oblékla a černé vlnité vlasy, které jí spadaly do půlky zad, si spletla do tlustého copu.

Tu ženu znám, uvědomila si, když si znovu vybavila obličej spolujezdkyně, určitě to byla vzpomínka. Ale vzpomínka na co?

Celá rozechvělá sešla schody a nakoukla do kuchyně. Linula se odtamtud sladká vůně kakaa a palačinek. Milovala palačinky a kakao. Zasedla ke stolu a trpělivě vyčkávala, až bude všechno hotovo. Mezitím se znovu ponořila do oné vzpomínky.

Lorelaine? Jmenovala jsem se Lorelaine? Nebo se jmenuju Lorelaine?

„Děje se něco?" uslyšela jako by z dálky a trhla sebou.

„Ne, ne, nic," zavrtěla hlavou a usmála se.

Janus před ní postavil hrnek horkého kakaa a ještě teplé palačinky.