Dítě času

17: Ne v mojí moci

Mercury se vzdálil ke dveřím a uvolnil místo pro Januse, který k Hope přispěchal a konejšivě jí objal. Poslovi se třásly nohy. Sotva se na nich udržel, podlamovaly se mu kolena. Stále ještě byl roztřesený z toho, co viděl. Hope se mu změnila před očima. Z té ustrašené ztracené dívky se během několika minut stala jiná. Ještě jí nedokázal popsat, ale to, co pozoroval v jejích očích, bylo úchvatné. Některá slova přeci jen našel: sebevědomá, opatrná, vážnější.

Zamotala se mu hlava. Couvl. Rozbušilo se mu divoce srdce, když jí znovu našel pohledem. Dívala se na něj, a když se jejich pohledy střetly, usmála se. Výhled na ní mu ale zastínil Janus. Mercury už neviděl ten úsměv. Ani ho vidět nemusel. Věděl, že se stále usmívá. Taky by se usmíval, kdyby mu řekla to co on jí, tam venku. Miloval ji. A přeci se cítil provinile za svá slova. Neměl by tu být.

Janus se dívky stále na něco ptal. Apollo stál poblíž. Stejně tak Thor, Hell a Freya. Hope byla v dobrých rukou. Mercury couvl ke dveřím a nenápadně se jimi protáhl. Když se ocitl venku, ještě hodnou chvíli na dveře zíral.

Ne, musím. Teď nebo nikdy.

Rozeběhl se. Běh vystřídala teleportace a následoval znovu běh. Posel se však nezadýchal. Ne dokud běžel. Teprve, když se ocitl před dveřmi kolejního pokoje, jeho dech ztěžkl. Srdce už nebušilo tak zběsile, jako když se díval na Hope. Ne, sotva dýchal. Zaklepal na dveře a zhluboka se nadechl. Otevřely se takřka ihned.

„Poslíčku," vyjekla Ara, „připadá mi to jako věčnost, co jsme se neviděli."

Nesnášel, když mu někdo říkal poslíčku. U Ary mu to vadilo dvakrát tolik. Dívka se mu rukama zavěsila kolem krku a horlivě ho zlíbala na rty. Vzala ho za ruce a táhla ho směrem do pokoje.

„Pojď, jsem tu sama," zachichotala se, „co si spolu trochu zablbnout, co říkáš, miláčku?"

„Neříkej mi miláčku," zapřel se do nohou těsně za prahem a zastavil, „už neudělám ani krok."

„Ale no tak," prstem mu přejela po nosu, přičemž ho ostrým drápem lehce škrábla, „co se děje? Jindy jsi trochu víc výmluvný."

Mercury se nervózně ošil. Chtěl se vymanit ze sevření těch rukou, které ho náhle tiskly víc, než by bylo nutné. Podíval se do těch tmavých očí, do kterých se díval už tolikrát. Tentokrát to ale bylo, jako by byly úplně cizí. Nebylo v nich už to kouzlo. Nebo možná bylo, ale posel ho neviděl. Už ho nepotřeboval.

„Aro," promnul její ruce a nadechl se.

„Ne," sykla dívka, „tenhle tón se mi nelíbí."

Mercury její odpor vycítil ještě dřív, než se o něj vlastně pokusila. Chtěla uvolnit jednu svou ruku a nejspíš mu zarýt nehet do hrudníku jako tenkrát před školou. Věděl, co by následovalo. Udělala to už tolikrát. Pokaždé se mu potom zamlželo před očima a ztratil sám sebe. Vytušil, že přitom do něj vpouštěla jed a nemohl dovolit, aby to udělala teď. Ne teď, ne znovu, už nikdy.

Sevřel její ruce silně, až Ara bolestně vzdechla.

„Rozcházím se s tebou," ta slova drhla o jeho zuby, přestože je vyslovoval jasně a zřetelně, „je konec, Aro."

Jakmile to dořekl, pustil její ruce. Otočil se k dceři Arachné zády a chtěl vyjít chodbou, když se za ním ozval rozzuřený jekot.

„Myslíš si, že jen tak odejdeš?" vyjekla. „Myslíš si, že mě jen tak můžeš nechat?! Jsem dcera bohyně!"