Dítě času

21: Zpátky do minulosti

Janus zamířil ke kolejním budovám. Spěchal a nohy se mu pletly. Necítil se dobře a celé tělo mu zaplavovala panika. Moc dobře cítil záchvěv, který jím projel před krátkou chvílí. Odtušil, že se něco stalo Hope. Něco se muselo stát jeho malé holčičce. Potřeboval se ujistit, že jí nic není.

Šel dobrým směrem, když v dálce spatřil známou postavu. Šla směrem k němu a už zdálky vypadala nezvykle smutně. Janus se pozastavil. Počkal, až si ho bůh slunce všimne a pak ho oslovil.

„Myslel jsem, že máte výuku," nadhodil.

„Nejspíš," pokrčil rameny Apollo a mávl rukou, „jde to nějak mimo mě."

„Stalo se něco?" bůh portálů se nemohl nezeptat.

Nebylo zvykem, že Apollo vypadal tak zdrceně. Většinou celý jen zářil a byl obklopen hloučkem dívek. Teď tu nebyla ani jedna slečna a k záření měla bohova nálada daleko.

„Stalo, nestalo," pokrčil rameny na odpověď, „já vlastně ani nevím. Nevyznám se v sobě. Něco, něco je špatně."

„Špatně v jakém smyslu?" zapátral Janus. „Špatně jako..."

„Janusi," přerušil ho Apollo, „já nejspíš nejsem středem tvého zájmu, kvůli němuž jsi sem přišel. Nebo se pletu?"

Říman se pozastavil a přemýšlel, jestli se má bohovi slunce svěřit, nebo se pokoušet vypátrat, co ho trápí. Pak si ale vybavil elektrizující záchvěv skrz jeho celé tělo a bylo rozhodnuto.

„Máš pravdu," pokývl hlavou, „měl jsem takové tušení. No, prostě, hledám Hope."

„Hope?" Apollo pozvedl obočí a pak se pousmál.

Jednalo se o chabý pokus o úsměv a Janus měl co dělat, aby z boha pravdu o jeho stavu nevytřásl.

„Víš, kde bych jí našel?" zeptal se místo toho.

„V pokoji rozhodně ne a ve škole taky ne," potřásl hlavou Řek, „před chvílí měla menší nehodu na stadionu."

Než stačil Apollo doříct svou větu, Janus ho přerušil: „Nehodu?!"

Boha portálů zachvátila panika.

Je zraněná? Kde je? Musím jí vidět! Je v pořádku?

„Klid," bůh slunce se zatvářil povzbudivě, „měla menší neshodu s jednou holkou a projevila se ta její božská stránka. Trochu rozryla trávník stadionu, ale je v pořádku. Mercury jí někam odnesl, aby se uklidnila."

„Mercury?!" Janus se zamračil.

„Hele," uchechtl se Apollo, „chápu, že se ti to možná nelíbí, ale moc bych jim do toho momentálně nemluvil. Po pravdě řečeno, Mercury je asi jediný, kdo jí dokáže během pár vteřin uklidnit, aby nerozpoutala celosvětovou bouři."

Januse ta informace překvapila. Zatím si všímal jen těch negativních účinků, které posel představoval pro jeho holčičku. Když mu teď někdo do očí řekl, že opak je pravdou a Mercury má na Hope spíše kladný vliv, netušil, co by měl říct.

Co všechno jsem ještě přehlížel?

„Řeknu jí, že ses po ní ptal," chichtl se Řek, „určitě se za tebou staví."

Hope se dostala zpátky na pozemek univerzity až v pozdějších večerních hodinách. Slunce už dávno zapadlo a snad by jí byla i zima, kdyby do ní neproudilo teplo. Zdroj tepla šel vedle ní. Mercury pevně svíral její ruku a tiskl se na ní ramenem. Už několikrát se Hope nadechla, aby mu poděkovala, ale přesně nevěděla za co.