Dítě času

5: První pochybnosti

Hope došla ke dveřím pokoje číslo 215. Pětka měla povolený šroubek a visela tak nějak nakřivo. Hope se ohlédla do chodby. Janus jí pomáhal s kufry a ona mu za to byla vděčná.

„Už jsme tady?" usmál se na ní.

„Hm," Hope mu kývla.

Než k ní Janus stihl dojít, nadechla se a zaklepala na dveře. V pokoji měla s někým být, ale nebylo jí řečeno, kdo to je. Doufala, že to bude holka.

Určitě to bude holka. Musí to být holka. A budeme si rozumět. Po večerech budeme drbat všechny ze školy, budeme se spolu koukat na romantické filmy a bulet u toho jako želvy a...

Dveře se otevřely a ona se podívala do tmavě hnědých skoro černých očí. Žhnuly v nich zvláštní jiskry. Hope lapla po dechu.

„Přeješ si?" zahuhlal kluk, který se zjevil ve dveřích.

Byl vysoký, měl široká ramena a na první pohled pevné svalnaté tělo. Vlasy měl krátké, tmavě hnědé. Rysy obličeje byly ostřejší, ale přesto působil mile, když jeden koutek rtů pozvedl do úsměvu.

„Já," zakoktala Hope, „tenhle byt mi byl přidělený, takže..."

„Seš moje spolubydlící?" kluk si volnou rukou nabral plnou hrst brambůrků z pytlíku, který svíral v druhé ruce a nacpal si je do pusy.

Rychle je rozkousal a pak pytlík brambůrků odložil někam stranou. Hope na něj přitom překvapeně zírala a nevěděla, jestli se má začít smát nebo radši utéct.

„Páni, to je super," ušklíbl se kluk a natáhl k Hope ruku, kterou si předtím otřel o džíny, „jsem Nick."

„Lorelaine," uniklo dívce ze rtů a stiskla nabízenou ruku.

Až moc pozdě si uvědomila, jakým jménem se představila a že jí Janus zřejmě slyšel.

„Moc mě těší, Lorelaine," Nick škubl rukou a přitáhl si Hope do náruče.

Chlapec dívku pevně sevřel v náručí. Hope měla pocit, že jí udusí, ale včas jí pustil. Nervózně se pootočila do chodby. Janus stál jen kousek od ní a díval se na ni víc než starostlivě.

„Děkuju za pomoc," udělala k němu krok a natáhla ruku pro kufry, „už to zvládnu."

„Všechno v pořádku?" vzal jí za ruku dřív, než stačila uchopit madlo.

„Myslím, snad, asi ano," uhnula mu pohledem.

„Až budeš chtít, promluvíme si," stiskl její ruku pevněji, „nevím kolik toho víš, ale vidím na tobě, že tě to trápí."

„Díky," zahuhlala jen.

Vymanila se z Janusova sevření a vzala si od něj kufry. Zamířila do místnosti. Nick stále postával u dveří a díval se jejím směrem.

„Kdyby něco, víš, kde mě máš hledat," zvolal za ní Janus.

„Vím," kývla letmo Hope a zmizela v pokoji.

„Ukaž, pomůžu ti," nabídl se Nick a vzal jí kufry.

Táhl je za sebou a ona ho následovala. Dovedl jí do menšího pokoje s velkou postelí a pár skříněmi. Po obou stranách postele byly noční stolky. Naproti posteli stála komoda se zrcadlem a pár šuplíky. Světlo dovnitř pronikalo třemi malými okny.

„Tak to je boží," vydechla Hope.

„Jo jasně," uchechtl se Nick, „takže se ti to líbí?"