Dítě času

14: Dnes ne

Hope seděla na posteli. Zády se opírala o Apolla, který seděl za ní. Držel jí za ruku a ona chvílemi podřimovala. Zahříval jí a ona teplo přijímala víc než ráda. Chlad se nechtěl stáhnout. Neustále o něm věděla. Jakmile se jen trochu něčím zaměstnala a nesoustředila se na jeho potlačování, postoupil dál v jejím těle.

„Děkuju," šeptla do tmy.

Bylo už pozdě v noci, ale Hope nebyla unavená. Podřimovala jen vinou příjemného tepla.

„Za co?" zeptal se Apollo šeptem.

„Že se o mě staráš. Myslela jsem, no, myslela jsem, že budeš chtít, však víš, aby mezi námi něco bylo. Ještě před tím, možná ze začátku, když si za mnou chodil do pantheonu. Do té doby než jsem ti dala pusu," nervózně se zavrtěla.

„Ale byla to hezká pusa," usmál se.

„Co se v ten moment změnilo?" zajímala se.

„V ten moment možná nic," zahuhlal jí do vlasů, „nejspíš až později."

„Ale otázka je stále stejná," pootočila se na něj tak, aby mu viděla do obličeje, „co se změnilo? Už mě nechceš, proč?"

„Není to tak, že bych tě nechtěl," ušklíbl se.

„Apollo," zasmála se a prsty mu vjela do vlasů.

Hope mu rozcuchala vlasy. Bůh slunce se cukl a znepokojeně mlaskl jazykem. Rozesmál se a popadl jí za ruce. Předklonil se a opatrně jí položil na postel. Klekl si nad ní a pár pohyby rukou jí rozcuchal účes. Pokojem se rozlehl smích. Snažila se mu vzdorovat, chňapala po jeho rukou, ale on se chytit nenechal. Začal jí lechtat a Hope se neubránila hlasitému smíchu.

Nech toho! Vzbudíme Nicka! Bude naštvaný, jestli ho vzbudíme.

Pokrčila nohy a koleny se zapřela o jeho hrudník.

„Dost!" vyprskla smíchy. „Dost! Dost! Prosím!"

Apollo se uchechtl. Naklonil se k ní blíž a zlehka jí políbil na rty. Hope to trochu vyvedlo z míry. Zčervenala a uhnula mu pohledem.

„Poslední, promiň," zašeptal a odtáhl se od ní.

Pomohl jí se posadit a přitáhl si jí k sobě. Zapřela se mu dlaněmi o hrudník a nechala si od něj trochu odstup. Netušila, proč to vlastně udělala. V ten moment jí něco nutilo to udělat. Těkala pohledem po jeho obličeji. Chtělo se jí křičet, ať jí chytí a drží, ať jí zahřeje. Nemohla. Naprázdno otevřela ústa.

To co cítila tentokrát, nebyl jen chlad. Bylo to, jako když jí malé rampouchy prorůstají tělem. Studilo to desetkrát tolik, ztrácela cit v místě, kam se ten pocit dostavil. Bolestně zasténala a křečovitě sevřela Apollovo tričko.

„Lorelaine, co se děje?" vyhrkl překvapeně. „Co se děje? Mluv, prosím."

Z úst dívky se vydralo akorát bolestné zasténání. Ztrácela sílu, čím víc do ní chlad pronikal. Zuby si zaryla do spodního rtu, když se jí do krku dralo další zasténání. Potlačila ho a unaveně padla zády na postel. Schoulila se do klubíčka, a když vydechla, od úst jí vyšel bílý obláček.

„Laine!" Apollo jí opatrně nadzvedl a posadil si jí na klín. „Bože můj, jsi úplně ledová. Co je s tebou? Podívej se na mě."

Z bohova hlasu byla znatelná zoufalost. Hope věděla, že nemá tušení, co s ní má dělat. Přitiskla se k němu, když vycítila, že se jí snaží zahřát.