Dítě času

33: Vítej zpátky

Hope se nechala vést zbraní. Když se ocitla v pantheonu, sekyra se rozplynula a dívka se rozeběhla vpřed. Znala římský pantheonu už od malička. Trvalo jí jen chvíli, než se dostala ke známému obydlí. Na tváři se jí objevil úsměv. Chtěla se vřítit dovnitř, když náhle spatřila postavu, která postávala na druhém schodu přede dveřmi. Zpomalila do kroku a muže si prohlížela. Byl vysoký, snědé pleti, svalnatý, se širokými rameny. Delší černé vlasy mu dopadaly na ramena, která měl krytá brněním. Obličej mu však maska nezakrývala. Hope se mohla podívat do tváře ostrých rysů a do modrých očí, které znala. Vídala je pokaždé, když se podívala do zrcadla.

Muž si jí všiml a usmál se. Napřímil se a trochu nervózně se ošil. Hope netušila, jak by měla zareagovat. Měla by k němu dojít a pozdravit? Nebo se mohla rozeběhnout? Jak mu měla říkat?

Srdce jí divoce tlouklo. Konečně ho viděla doopravdy. Tohle nebyl žádný sen, tohle byla realita. Stál tu před ní, usmíval se na ní přesně tak, jak se na ní vždycky usmíval Janus. Udělala k němu pár pomalých kroků, pak se rozeběhla. Běžela k němu, jak nejrychleji mohla, přestože jí ta rychlost strašně vysilovala. Vběhla mu do náruče. Objal ji a ona kolem něj ovinula svoje paže. Do očí se jí nahrnuly slzy.

„Tati," vydechla a ucítila, jak ji objal těsněji.

„Kolikrát už jsem tohle toužil slyšet," šeptl, „kolikrát..."

„Tolik jsem se bála, tam dole," po tváři jí stekla první slza, „ale tys přišel. Přišel jsi a pomohl mi, bylo to..."

Hope se odmlčela. Vycítila, že není potřeba mluvit. Oba dva moc dobře věděli, jak se věci mají. Když se od sebe konečně odtáhli a podívali se sobě do očí, oba dva se usmáli.

„Tolik jsi vyrostla," Chaac jí palcem setřel slzu z tváře, „kdyby tě tak viděla Venus. Byla by pyšná na to, jaká z tebe vyrostla silná a krásná žena."

„Máma?" Hope těkala pohledem po jeho obličeji. „Víš, kde je máma?"

„Nevím, dítě," zavrtěl hlavou, „kéž bych to věděl."

„Nejspíš je to takhle lepší," pokývala hlavou a zadívala se do země, „je to správně tak, jak to je. Že?"

„Nejspíš ano," povzdychl si a znovu ji krátce objal, „možná bys už měla zajít dovnitř. Všichni tě tam čekají."

Hope kývla, a když jí pustil, proklouzla dveřmi dovnitř.

„Lorelaine!" uslyšela povědomý hlas.

Než se po něm stačila otočit, někdo ji sevřel v náruči a zdvihl ji do vzduchu. Rozesmála se a pevně dotyčného sevřela za ramena, aby nespadla.

„Apollo," objala ho, když se na něj konečně podívala, „seš v pořádku."

„A ty?" postavil ji na zem. „Ty seš v pořádku?"

„Ano," kývla jsem, „jsem, jen..."

Zadívala se za Apolla, když postřehla pohyb. Stál za ním Janus. Díval se na ni trochu nevěřícně, jako kdyby právě viděl přízrak. Hope se odtáhla od Apolla a prošla kolem něj směrem k Janusovi. Nadechla se, ale netušila, jak začít.

„Jsi v pořádku?" zeptal se jí starostlivě jako vždy. „Není ti nic?"

„Jsem v pohodě," potřásla hlavou.

„Tvé rameno," všiml si zakrváceného trička, což způsobilo zranění dýkou, „to ti udělal Aaron? Bolí to?"

„Skoro to necítím," pousmála se, „zahojí se to, neboj se."