Dítě času

13: To, co chci

Janus se cítil unavený. Bylo to poměrně zvláštní na to, že byl z větší části robot a vlastně by ani únavu neměl znát. Jenže všechno to, co se v posledních dnech odehrálo, ho jednoduše zmohlo.

Vystoupal schody k pokoji Hope a zaklepal na dveře. Bylo navečír a on jí měl zkontrolovat. Rána už byla skoro zahojená a dívka se dožadovala návratu na univerzitu. Často si stěžovala, že už teď má co dohánět. Janus ale moc dobře věděl, že její spolužák Nick jí pravidelně donášel zápisky na doplňování. Tušil, že v tom bude něco víc. Nebo možná někdo.

Janus podezříval Mercuryho, ale o něm Hope vůbec nemluvila. Ani se o něm nezmínila za celou tu dobu, co byla zpátky v pantheonu. Několikrát se s ním potkala, když se byla venku procházet, ale skoro se na něj ani nepodívala. Když už se tak však stalo, celý den nemluvila.

„Pojď dál, papá," ozvalo se z pokoje.

Janus vešel. Hope seděla u svého psacího stolu a vzorně dopisovala poznámky.

„Zase se učíš, dítě moje?" povzdechl si.

„Papá, víš, že musím. Athéna si na mě pěkně smlsne, až se vrátím zpátky," pootočila se na něj a usmála se.

„O tom jsem chtěl s tebou mluvit," sedl si na menší židli, která vždy byla volná vedle té velké, pohodlné, kancelářské.

„Dohodli jsme se přeci, že se zítra už vrátím," zamrkala na něj.

„A jsi si tím jistá?" natáhl se pro její ruku. „Chci říct, vážně si myslíš, že už jsi natolik zdravá, abys zvládla tu zátěž? Univerzita přeci není procházka růžovým sadem."

„To už jsem poznala," rozesmála se a protočila přitom oči, „vím, jak to tam chodí. Tak nějak. A jo, zvládnu to, neboj se. Navíc budu mít po svém boku zdravotního bratra."

„Myslíš Apolla?" zamručel.

„Jo, papá," uchechtla se, „pokud sis toho nevšiml, furt je někde poblíž."

„A jsi si jistá, že je to proto, že se o tebe bojí?" Janus sevřel její ruku. „Chci říct, že..."

„Vím, co chceš říct," opětovala jeho sevření ruky, „neboj se, vím, co dělám."

„A váš vztah," zahuhlal, „je..."

„Jsme přátelé," otočila se čelem zpět ke stolu.

Pustila ho a do ruky vzala zase pero. Přitiskla jeho hrot k papíru a načárala dalších pár řádků.

Janus se jí chtěl zeptat ještě na tolik věcí. Nebyl si jistý, že to jeho děvče zvládne. Že zvládne udržet vztah s bohem slunce jen na přátelské úrovni. Věděl, jaký Řek dokázal být a bál se o holčičku – která už sice nebyla tak malá, ale kterou vychoval. Přemítal, co by jí tak řekl. Bylo toho hodně. Většina toho byly rady do života. Jenže ty Hope slyšela jen vážně nerada. Vždycky se při nich smála a protáčela oči. Brala je s humorem a on jí četl na očích, že je vůbec nebere vážně.

Jen chci... Co vlastně chci? Chci, aby byla v bezpečí, aby jí bylo dobře, aby byla šťastná a zdravá. Chci, aby jí nikdo nikdy neublížil. Jenže se to stejně jednou stane. Nemůžu na ní dohlížet pořád. Musím jí nechat, aby se něco od života naučila. Takže, co vlastně chci?

„Jen na sebe dávej pozor," šeptl, „vím, že je to možná moc, snažit se odhadnout, co můžeš od koho očekávat, ale prosím, pokus se o to. Pokus se dát si cíl, čeho bys v životě chtěla dosáhnout. Rozhodni, kdo je pro tebe vážně tak důležitý, aby v tvém životě zůstal navždy, a kdo ti spíše ubližuje. Urovnej si to v klidu v hlavě. Nikdo po tobě nemůže chtít rozhodovat se z vteřiny na vteřinu, ne v těchto věcech. To je to, co po tobě chci. Ta jediná a tak moc složitá věc."